Skřípění brzd mi dolehlo do uší. Jen se ještě přede mnou mihly světla auta a pak… Proklatý déšť, pomyslel jsem si.

Probudil jsem se. Kde to jsem? Poděšeně se rozhlížím. Ležím ve své posteli ve svém pokoji. Proboha, vždyť je to u dědečka na chalupě! Jenže, ta už dávno nestála. Ani děda už nebafal ze své fajfky na zápraží. Vstal jsem a jal se luštit tu záhadu. Ne, to je sen. Určitě je to sen a já spím. Měl bych se vzbudit, a jet do práce, nebo šéf bude zase významně listovat v zákoníku práce. Ale, jak se probudit? Aha, musím si znovu lehnout a..a… a co? Z úvah mne vyrušil škodolibý smích. Otočil jsem se. Ve dveřích stála…

„Aničko?“ zašeptal jsem nevěřícně. Ta mladá copatá holka byla Anička Horáčková. Moje sestřenice. Utopila se předloni v rybníce. Jenže, to jí bylo asi tak čtyřicet a tady je jí patnáct? To přeci není možné. Zase ale, když jsem u dědy v chalupě, kam Anča jezdila taky na prázdniny, tak vlastně proč ne.

„Tak už se prober, Petře. Myslím, že bys měl jít ven. Je tam hezky.“ Pořád jsem nechápal, co se vlastně děje. Co tu dělá moje mrtvá sestřenka a proč jsem v domě, který už patnáct let neexistuje?

„Co se to tu děje? Vždyť tohle není možné!“ vyjekl jsem. Přistoupila ke mně a zmrazila mne pohledem.

„Myslíš, že to není možné?“ Zakousla se mi do ramene. To byla její oblíbená činnost, když se zlobila. Bolelo to. Neskutečně to bolelo. „Ještě si myslíš, že spíš?“

„Já jsem se asi zbláznil, Ani.“

„Nejsem Anna. Vzala jsem na sebe jen její podobu, aby ses nevyděsil. Tohle vše je jen iluze. Ale tady to znáš a cítíš se tu dobře. Je ale čas.“

„Čas? Iluze? Nejsi Anča? Vždyť tě znám.“ blekotal jsem zmateně. Vzala mne za ruku a vytáhla ven. Venku byla mlha a nic.

„Kdo jsi? A kde jsem?“ zeptal jsem se znovu. Usmála se docela přívětivě.

„Popořadě. Kdo jsem? Mám tisíce jmen. Znáš mne? To sotva. I když jsi mne viděl nespočetněkrát. Vidíš mne v plameni svíce, v záblesku výstřelu, či ve slunečních paprscích. Jsem solí na tvém stole. Jsem ta, která odvádí mrtvé. Mám v mlze zahalenou tvář a tisíc jmen. I krysař mi říkají.“ Ušklíbla se. Jasně, žertovala. Krysař je přeci Landovo dílo. A báseň od nějakého Dyka.

„Jsem hrůzná tvář smrti a hvězda naděje nad východem. Jsem Luciferus nebo bůh. Vyber si co je ti milejší.“ Stál jsem s otevřenou pusou a pomalu mi začalo docházet, co se asi stalo.

„Je to sen, nebo jsem…?“ zeptal jsem se opatrně a s hrůzou čekal, co mi ta dívka odpoví. Opět se ušklíbla.

„Mám tě znovu kousnout? Tentokrát víc?“ Sáhl jsem si na rameno, kde jsem ještě patrny otisky jejích zubů. Pochopil jsem.

„Tohle je nebe, nebo peklo?“

„Nebe, peklo. Co takhle očistec? Co si vy lidé ještě nevymyslíte. Co myslíš?“ Podíval jsem se na ni. V její tváři hrál ironický úsměv.

„No, když jsem byl zlý tak přijdu do pekla,“ zkusil jsem to opatrně.

„Jasně, a když hodný, tak do nebe. To ti lili do hlavy v kostele? Že se ptám.“ Vždyť říkala, že je Lucifer a to je ďábel. Tak jsem asi v pekle.

„Lucifer je zlo,“ řekl jsem rozhodně. Přikývla. „A Bůh dobro.“ Opět přikývla. „A v Bibli se píše…“ To už vyprskla smíchy.

„Ach, človíčku. Máš to pěkně pomotané. Vy lidé jste si udělali svůj výklad něčeho, o čem nemáte ani potuchy.“

„Co tedy jsi?!!“vykřikl jsem.

„Královna Mab. Nebo Jezerní paní? Jsem víla ze stromu, nebo nesmiřitelná síla sopečného výbuchu? Jsem mince a ta má dvě strany.“

„Královna Mab byla zlá. Jezerní paní byla zase dobrá. Jak tedy můžeš být obojí?“ Ta bytost se opět zasmála.

„Zlá? Dobrá? Co je zlo? A co dobro? Vše soudíte jen dle vašeho pohledu. Jste jen namyšlení a nadutí tvorové. Možná byl omyl vás vůbec tvořit. Něco ti ukážu.“ Mávla rukou a před námi se otevřela louka. Léto, slunce hřálo a já to uviděl. Uviděl jsem sám sebe! Objímal jsem tam Lucii. Lucie, má první žena. Jenže tehdy jsme spolu začali chodit.

„Láska. Jak vám to tehdy slušelo. Zvláště tobě. Byls zamilovaný až po uši. Podívej, jak to z tebe vyzařuje.“ Ta bytost stála za mnou a šeptala mi do ucha. „Ještě teď to cítíš. Bylo to dobro?“

„Ano. Bylo. Láska je přeci dobro,“ odpověděl jsem pevně.

„Jistě. Já se s tebou nepřu. A co tohle?“ její ruka poodhalila další část onoho dějství a já strnul. Za křovím nás pozoroval Tomáš. Můj mladší bratr, kterého dva dny na to přejel vlak. Byla to strašná nehoda. Naše tehdy sebrala tak, že táta začal pít a nakonec se rozvedli.

Tomášova tvář byla uslzená. Plakal. Zoufale plakal. Pak potichu odešel. A za dva dny... Přejel mi mráz po zádech. Otočil jsem se na svou průvodkyni. Její tvář byla vážná.

„Tomáš… Že se tehdy… “ už když jsem toto říkal, mi to docházelo. Ona jen němě přikývla.

„V jeho očích jsi mu vzal jedinou lásku. Zradil ho jeho bratr. Neunesl to a pod ten vlak skočil. Nebyla to nehoda. Miloval ji a ona se mu jen smála. Hrála si s ním jako s hračkou. Tak co? Ještě jsi přesvědčen o tom, že to bylo dobro?“ Ve svém nitru jsem cítil strašlivou bolest, že jsem se neudržel na nohou. Plakal jsem. Hrozně. Ona mne ale pohladila po vlasech.

„Přesně toto cítil Tomáš. Neboj. Když přišel sem, ucítil to, cos v tu chvíli cítil ty. Co je tedy dobro a co zlo? Pohlédni zase tam.“ Poslechl jsem a skrze slzy na řasách jsem se snažil zaostřit zrak. Byla tam naše zahrada. Táta mi zrovna dělal pískoviště. Já se ochomýtal okolo a radil, jak to malé děti občas dělají. Byly mi tak tři. Táta ohrádku dodělal a naplnil ji asi třemi kolečky písku. Na tom místě jsem zažil spoustu radosti a i bolesti. Před mýma očima se odvíjel můj život jako v divadle. Můj první pohled pod sukni mladé učitelky na základní škole. Trochu jsem se zastyděl, ale povzbudivý a lehce pobavený pohled dívky za mými zády mne uklidnil. Když jsem spatřil svou první onanii, zrudl jsem jak pivoňka.

„Kdo to ještě viděl?“ zeptal jsem se přiškrceně. Stiskla mou ruku.

„Jen my dva. Nemusíš se stydět. Ne přede mnou. Vždyť já tě znám lépe, než kdo jiný.“ Políbila mne na ušní lalůček. Po těle mi přeběhla vlna vzrušení.

„Vidíš, vím vše. Znám tvé touhy a přání, i ty nejtajnější.“ Představení se odehrávalo dále. První milování s Luckou, první tráva. Maturita a neúspěšné přijímačky na vejšku.

„Nic si z toho nedělej. Byl to úplatek. A ani nebylo žádoucí, kdybys tam šel. Podívej se.“ Její ruka opět ukázala do mlh a já viděl sám sebe. Promoce, doktorát. Vážený pán. Vytížený ředitel firmy. Lucka v náručí jiného muže, který na ni má čas. Děti rostou a syn páchá sebevraždu. Lucka také. Ani jsem to dál vidět nechtěl.

„To by bylo, kdybych se tam dostal?“ vydechl jsem ohromeně. Přikývla a vrátila se k mému současnému životu.

Smrt Lucky ale byla i tak. Stejně spáchala sebevraždu, když se dozvěděla, že má rakovinu. Oči se mi opět zalily slzami. Zjistil jsem, že mám pocity lidí, které jsem potkával a kteří se mnou měli co dočinění. Začal jsem se na svůj život koukat jinýma očima. Už jsem nebyl tak spokojený. Lucčiny slzy, které ronila po každé naší hádce, mne na tvářích pálily jak kyselina. A ne jen její.

První práce, první výpověď. Pak další místo a svatba s Lucií. Narodila se nám dcera, získali jsme vlastní domek a pak naši. Autonehoda a jejich společná smrt. Táta vezl mamku z práce. I když byli rozvedení, přesto si občas pomáhali. Pomalu jsem začal zjišťovat, že mne ty události nějak modelovaly a utvářely můj pohled na svět. Bytost, která stála za mnou, nic neříkala. Nekárala. Jen občas mne na něco upozornila. Pak to osudné ráno. Lucinka leží na zemi a okolo prášky. Konec. Svět se mi zhroutil a já tehdy sáhl po alkoholu. Výpověď z práce. Styděl jsem se. Znovu jsem ohlédl na svou průvodkyni. Mlčela, jen se mírně a konejšivě usmívala.

„Tady to nebylo dobré. To bych nejraději vymazal. Ostatně jako řadu věcí.“

„Ale to nejde. To by to už nebyl tvůj život. Musel sis to prožít. Bez toho bys to nebyl ty.“

„Byl bych lepším člověkem.“

„Zase soudíš podle tvého pohledu? Nenapadlo tě, že vše je skládanka a vše do sebe přesně zapadá? Podívej se dál.“ Pokynula mi a já se opět otočil. Ležel jsem na podlaze v baru a kdosi mne zvedá. Marcela! Moje současná žena. Chvíli mluví s barmanem a ten jí povídá. Povídá jí vše, co jsem já na sebe v opilosti vyžvanil. V jeho očích je moudrost věku. Jistě takových případů viděl a slyšel desítky. Ona se na mne dívá s lítostí. Pak se mne oba snaží probrat. Nejprve jim to nejde, ale sklenka ledové vody zabírá. Nejsem nějaký násilník a ani opici nemám agresivní. Spíše sebedestrukční. Marcela mne táhne k autu, které jí barman ukázal a nakládá mne do něj. Tak takhle jsem se tehdy dostal domů. S úžasem sleduji, jak jsem se vlastně seznámil s mou druhou ženou.

„Přestal jsi kvůli ní i pít. Ona nikdy nemohla mít děti a měla potřebu být někomu prospěšná. Taková Matka Tereza. Kdybys nezačal pít, nikdy bys jí nepotkal. A jsi s ní nešťastný?“

Zavrtěl jsem hlavou. Marcela byla poklad. Dokázal uhádnout přání, ještě než bylo vysloveno a splnit ho. Před očima mi proběhla druhá svatba a nová práce a pak… Záblesk světel a skřípění brzd.

„Tak proto jsem tady. Porazilo mne auto. Kdo ho řídil?“

„Je to tak důležité?“ zeptala se má průvodkyně.

„Zajímá mne to.“

„No, když myslíš.“ Najednou jsem viděl do tváře člověku, který mne nabral na kapotu svého vozu.

„To není možné,“ vydechl jsem zdrceně. Byla to sestra Lucie. Otočil jsem se na dívku.

„Ona…“ Přikývla. „Ale proč? Kde se v ní vzalo takové zlo a nenávist?“ křikl jsem pohoršeně.

„Už zase soudíš podle sebe. Ach vy lidé.“ Najednou jsem ucítil něco jiného. Nenávist způsobenou žalem. Nenávist, která nenávidí sama sebe. Něco, co jsem nikdy nezažil. Najednou jsem pochopil. Jitka, jak se švagrová jmenovala, mi vyčítala smrt své sestry. Byla na ni velice fixovaná a nikdy se nesmířila s její smrtí. Najednou jsem pocítil příval lítosti. Bylo mi jí líto. Líto člověka, kterému se sesypal svět a který žil jen pro pomstu, o níž nebyl přesvědčen. Díval jsem se na to strašlivé divadlo jinýma očima. Jitka to pak v hrůze z toho, co udělala, napálila do sloupu. Viděl jsem to v detailu. I to, jak zemřela.

„Ona je mrtvá?“ Celkem zbytečná otázka, když jsem to viděl sám. Ta žena přikývla.

„Právě teď se dívá na velice podobné divadlo, jako ty. A ptá se. Moc se ptá.“

„S tebou?“ vyjekl jsem nevěřícně? Přikývla.

„Mám tisíce jmen a podob. Jen ona nevidí svou sestřenici, ale někoho jiného, kdo v ní vzbuzuje klid. Ale to je jiný příběh.“ Podíval jsem se jí zpříma do očí. Byl jsem zmatený.

„K čemu to všechno je?“ Zvážněla.

„Opravdu to chceš vědět? Kdo se dozvěděl tajemství a důvod stvoření, tak už se nemohl vrátit.“

„Copak já se ještě mohu vrátit? K Marcele? K dětem?“ Opět přikývla a ukázala do mlh. Viděl jsem sám sebe, jak ležím v sanitce, a lékařka dělá vše, co může, aby mne nahodila srdce. Užasle jsem pohlédl na…koho vlastně?

„Jistě. Rozmysli se. Tady tě čeká Lucie, rodiče, Tomáš a řada dalších. Tam tě zase čeká Marcela a tvé děti. Proto rozmýšlej dobře, pokud tu budeš chtít zůstat, otevřu ti brány Vesmíru a poznáš nepoznané. Ale není pak cesty zpět.“

„Otevřeš brány Vesmíru? Hodnotil jsem svůj život a zasloužím spíše zatracení.“

„Zatracení povídáš? A myslíš, že to je tak, jak kážou kněží, kteří si myslí, že určují běh světa? Myslí si, že na ně sestoupil duch svatý a oni sežrali veškerou moudrost? Blázne. Ale jak chceš. Klidně se zatrať. Odsuď sám sebe a uvrhni se do výčitek a zmatku. Nikdo jiný tě totiž soudit nebude. Vše bylo, jak mělo být. Ano, něco jsi mohl udělat lépe, ale byl bys to pak ty? Nebo chceš být pan dokonalý? Kdo takový je?

„Bůh.“ Ušklíbla se

„Jistě. Bůh. A ty víš, jak vypadá? Raději toho necháme. Teologie není tvá silná stránka a ta vaše, lidská, je navíc i pro mne takřka nepochopitelná. Já jsem Bůh. A ďábel. Svůdce i prosebník. Pastýř i vlk. Mohu tě svést, nebo uchránit od hříchu. A co je hřích? Já vím, co ti proběhlo hlavou, když jsem tě políbila na ucho. Mohla bych tě tam líbat věky a i jiné věci. Je to hřích? Smilstvo? Tak nějak to píšete v Bibli? Pochop, že je vše jinak. Úplně jinak. Tak co bude? Je to na tobě. Tvůj čas vypršel, ale dá se nastavit. Ne pro tebe, ale pro druhé. Pokud se rozhodneš vrátit, nebude to pro tvé potěšení.“ Rozuměl jsem jí.

„Vrátím se. Marcela by byla nešťastná. Ale co dál? Co bude dál? Řekneš mi to?“

„Nejsi trochu moc zvědavý? Copak by to stálo za to, kdybys věděl, co bude? To by už nebylo to správné překvapení.“ Pak natáhla ke mně ruku. Vložil jsem svou dlaň do její. Uličnicky se usmála a opět mne kousla do ramene.

„Au,“ vyjekl jsem. Trefila se do toho prvního kousnutí.

„To abys nezapomněl.“ Zavedla mne zpět do domku.

„Když projdeš tamtěmi dveřmi, probudíš se v sanitce. Počítej s bolestí, jelikož jsi dost ošklivě zraněný, ale dostaneš se z toho.“ Stála tam a dívala se na mne. Její oči byly plné lásky, ale přitom v nich hořely uličnické ohníčky.

„Ještě poslední otázku. Jestli můžu.“ Kývla. „Jakou máš opravdovou podobu?“

„Tuhle. Nebo jinou? Každý mne vidí tak jak chce. Až se znovu uvidíme, budu vypadat stejně jako teď. Vždycky. Protože Anna je tvoje dětství. Anna jsou tvé první pocity lásky. Anna je pro tebe ten pocit bezpečí a tohle místo pocit domova. Proto se sem vrátíš a zase se setkáme. A teď už jdi. Máš nejvyšší čas.“ Najednou jsem nevěděl co říci. Proč jsem vlastně dostal druhou šanci, a Jitka ne. Ale kdo vlastně dostal šanci? Já? Nebo Marcela? A Jitka? Vždyť mne vlastně nezabila, ale kdybych tu zůstal, tak ano. Jasně. Ledacos mi docházelo.

Zamával jsem na tu ženu a zamířil ke dveřím. Otevřel jsem je a náhle jsem ještě ucítil polibek na uchu a škodolibý smích. Opět jsem byl vzrušený.

„Píp, píp, píp,“ řvalo mi do ucha.

„Máme ho, “ ozvalo se úlevně vedle mne. Otevřel jsem oči. Dostavily se bolesti, ale nebyly zas takové.

„Žaneto, je při vědomí a má se docela k světu,“ ozval se druhý hlas a ukázal na můj rozkrok. „Tak vás vítám zpět mezi živé.“

---

Podělte se o povídku s přáteli