|
"... a že tvůj život bude jen samé štěstí a láska tě bude provázet každým krokem a všichni pochopí, že by byl hřích na tebe zapomenout..." "Už přestaň. Tohle se nestane, alespoň né mě." Povzdechla si a shodila jeho ruku ze svého ramene. Zabořila ji do saténové přikrývky. Vždycky se tak snažila potlačit slzy, to zoufalé nutkání smutku dostat se ven. Když cokoli mohla obemknout prsty, přinášelo ji to úlevu... Jako malá si ve školce neustále hrála se svými vlasy a šeptala si písničky, které ji v tu chvíli napadly. Museli si myslet, že je blázen...
"Tak...už nechceš na nic vyložit?" Podíval se na ni a postřehl třpyt jejích slz. Posunul polštář, aby našel krabičku a postupně do ní naskládal všechny tarotové karty. "Dobře...chceš si povídat?" Zašeptal a přitočil se k ní čelem. Pravou ruku ji obtočil kolem pasu. Trhla sebou a nepatrným pohybem si pod tričkem začala povytahovat punčocháče až vysoko na břicho. Protočil oči v sloup. "Bože, já si nemyslím, že jsi tlustá ani nemáš špeky, tak buď v klidu...Mám tě rád takovou jaká jsi. Víš co? Vybereme nejlepší fotku z dnešního odpoledne, ano? Řekneš mi, která se ti zamlouvá nejvíc." Chvíli šmátral po stole a hledal kabel. Zapojil ho, chvíli netrpělivě ťukal prsty o desku stolu, jak se fotky ukládaly a nakonec se s tázavým úsměvem otočil. Zamračila se.
"Vždyť jsou všechny skoro stejný. Co já vim, vyber si jakou chceš..." Nechtěla žádné obveselení. A i kdyby, rozhodně by ho nemohla najít ve fotkách, na kterých se sama sobě mohla těžko líbit. Na svůj věk vypadala stále vlemi mladě, ovšem jejíma očima prosvítaly děsivé přízraky minulosti... V zrcadle je sotva viděla, ale fotooaparát je vždy zachytil tak zřejmé... Navíc nenáviděla svoje dolíčky ve tváři. Vypadám jak pokřivené malé dítě, říkala si vždycky. "Nechci se koukat na fotky... Rádši bych přemýšlela. Víš, dneska mám jedno takový výročí." Významně se zahleděla do jeho očí a spatřila jeho zděšení. "Výročí? Já něco změškal? Ale já..." "Ne, tohle je jen moje osobní výročí. Tobě jsem o tom nikdy neřekla a ani se tě to netýká..." Jemně, skoro až nacvičeným gestem ho pohladila po čele. Přivřel oči a dál se neptal. Prozatím.
Dlouho bylo ticho. Jí nevadilo. Někde kdysi četla, že člověk, který chce porozumět své duši a slyšet její hlas, musí umět být zticha. V okolí to určitě nikdo neuměl, protože křičeli až se jim prášilo od úst. Samé nadávky ze sousedství, v práci koketování a klevety. Ona nebyla jako ti ostatní. Mlčet ji vyhovovalo, ačkoliv si tak vysloužila spoustu urážek a podivných pohledů na svou adresu.
On se bál. Neměl rád to její pověstné mlčení. Snad proto, že netušil, co se v ní odehrává. Bál se, že jednou ji v té hlavě znovu něco přeskočí a bude chtít skákat z mostu do studené vody, opít se až do němého stavu či zkoušet lehat na koleje. Dřívě měl její bláznivé nápady rád. Později se začly pozdávat jako zvrhlé, sadistické a občas sebevražedné. Ale měl ji rád a bylo spoustu chvílí, kdy se chovala jako normální mladá žena se svými potřebami. Stiskl ji ruku. "Bojím se." "Čeho? "Měl jsi někdy pocit, jako kdybys stál na hladkém povrchu skály a věděl, že za nějakou chvíli budeš zírat do prázdné černé propasti? A není ji jak obejít, ani neexistuje žádný most. Prostě jen víš, že buď do ní skočíš a zemřeš, nebo se vrátíš tam odkud si přišel a budeš žít věčně v zatracení a trpět...Nechci to tak, ale nemám na vybranou. Radovala bych se z toho co mohu mít doposud, jenže myšlenky na takovouhle budoucnost mě děsí a svírají. Moc to bolí" Povzedchl si a nešťastně nakrčil čelo. "Co je to za hloupost, lásko? Ty nebudeš věčně zatracená a určitě nic není tak temné jak se zdá..." "Všichna radost mě už opustila. Na tetiččině pohřbu jsem myslela, že jsem v rakvi já a né ona. Každý den si tak připadám, jako kdybych se nemohla hnout, zvednou hlavu... Nikde žádná skulinka. Nemám na to se tu s tebou snažit o smích a bezstarostně vybírat fotky." Bouchl pěstí do stolu. "Takhle už to trvá moc dlouho. Mám toho dost, Lily. Myslíš, že budu neustále jen tak sedět, poslouchat tvoje nářky a doufat, že pár pohlazení tě povzbudí? Ne, ty potřebuješ něco dělat, začít žít..." "No jo, pán je zase jednou bystrej! A co bych podle tebe měla začít dělat? Poslouchám..." "Víš, jak jsi před nějakou dobou měla období, kdy jsi zase začínala věřit... Říkala jsi, že bys mohla znovu začít tancovat...A já... já jsem tě přihlásil do jarního kurzu břišního tance..." Udělal omluvné psí oči a potom zvedl hlas o oktávu výš a prohodil: "Nebij mě za to prosím." Zamrkala. Pak se jí z úst vydralo pouhé uchechtnutí. "Cože? To je vtip?" "Ne, není. Podívej já nemám sílu se koukat, jak jsi čím dál tim více bez života. Nevím, myslel jsem, že se to lepší, ale nezlepšilo se nic. Chci ti znovu vrátit víru. Když se nějak zabavíš, půjde to lépe." Dýchala přerývaně. Věděla, že začne brzo zuřit. "Ani ses mě nezeptal! Nemůžeš rozhodovat v mém životě za mě!" "Chtěl jsem ti jen pomoct... Už jsem to zaplatil, ale tak třeba to půjde ještě zrušit..." Natahoval se pro svůj mobil. Zachytila jeho ruku.
"Tak počkej. Když už jsi to tak hezky vymyslel, dobrá. Budu tam tedy chodit. Ale mám takovou podmínku. Tys mě do toho navezl, tak tam budeš chodit se mnou."
Ačkoliv seděl, zdálo se jí, že před ní couvá.
"Ne!" Vydralo se mu z úst a kdyby ona předtím nebyla tak smutná, musela by se smát jeho vyjevenému pohledu.
"Já jsem chlap! Budu absolutně k smíchu!" "Chceš mi vrátit sílu a radost? Tak se pro to zkus občas i trochu překonat a ponížit. A nejen mučit peněženku." Podrbala ho na bradě. Tak, to jsem tě dostala, pomyslela si. Mluvit do života mi chceš, ale sám neděláš nic, co by mě vyzdvyhlo doopravdy.
Co by bylo užitečné pro nás pro oba. Pár společných zážitků nemůže uškodit.
Považovala dnešní rozhovor za ukončený. Natáhla se na gauč a zlehka se dotkla jedné z prvních kapek, která sklouzávala po okenním skle.
Budeme spolu chodit vrtět zadkem... Musela se té představě po dlouhé době upřímně zasmát.
A již za chvíli k jeho údivu v klidu usnula. |
NEPOSLUŠNÝ
Za každou cenu
Cesta mrtvé duše a prázdného t...
Ze života 
