Po trochu delší době konečeně něco přidávám. Není to zrovna to, co jsem tu měla rozepsané. To se popravdě moc nehnulo. 
Jako téměř vždy vycházím i u této povídky ze svých nepříliš reálných snů. Opět je hlavní postavou žena, avšak toto trochu k mému nezvyku má lehky náznak shujo-ai (google kdyžtak poradí :) ). Copak by se mohlo stát s dívkou, vytrženou ze stereotypního školského života, zataženou do země jejích snů a následné vrácení po šesti letech?
Čtyři kapitoly v jedné. Zatím nevím název. Na svém blogu to prezentuji pod názvem hlavní postavy. Mé obvyklé rozhodnutí, když mám v hlavě prázdno.

* * *

Když jsem začala chodit na první bojové umění, bylo to jen z hicu, že jsem jiná. Později jsem se ale začínala věnovat další a dalším. Když mi nestačila „klasika“, začala jsem se učit se střelnými zbraněmi a kombinovat vše, co umím. Ani jeden z „kroužků“ jsem bohužel nedochodila. Přijde mi, že jsem pouze sbírala informace. Zřejmě mi nestačila má přirozená jinakost, chtěla jsem se odlišovat, co nejvíc.

To v čem spočívala má jinakost jsem vyjádřila dané osobě snad nejhorším možným způsobem. Myslím si, že větu „Líbíte se mi.“ Doprovázenou pár –spíše více- sprostými slovy na můj účet a tím, že to nejspíš vyzní jako hloupý vtip, pochopila paní profesorka zřejmě jinak, než jsem to myslela. Pro objasnění dané věci… nějak jsem neobdivovala její drobnou, plochou postavu. Táhlo mě k ní zkrátka něco nevysvětlitelného a stále se to umocňovalo.

Před šesti lety mě, ani nevím přesně proč, unesli. Může se to zdát jako hrozná věc, ale pro mě to bylo určitým způsobem vysvobozením a zázrakem. Svým únoscům jsem byla nesmírně vděčná za protrhnutí neustále se opakujícího koloběhu událostí. Dokonce mi splnili sen, když jsme přistáli v Japonsku. I když jsem jim rozuměla sotva pár slov, byla jsem celkem dobře - pomocí mnoha posunků - pochopit jejich pokyny. Trávila jsem celé dny v nějakém dojo s podivným staříkem, jež porovnával mé dosavadní dovednosti, rozšiřoval je o své vlastní poznatky a často přiváděl své i cizí učně k porovnání našich sil. Chvíle, které nebyly naplněny tréninkem, jsem trávila učením jazyků.

Když stařík řekl, že zkušenosti z opravdového života s nedají srovnávat se studiem doma, odvezli mě někam do severní Ameriky a zapojili mě do válek místních a přistěhovalých gangů. Povětšinou šlo o celkem jednoduchou „práci“, ale kolikrát jsme měla dostatek štěstí na to, abych vyvázla alespoň napůl živá.

Po šesti dlouhých letech jsem se konečně vrátila domů, ale nic nepoznávám. Vše je úplně jiné, jako bych na roky, ne na desetiletí, upadla do bezvědomí a probudila se v hrůzné budoucnosti. Avšak jsme si jistá, že uběhlo teprve těch šest let, delších než jsem si myslela.

Všechno, úplně všechno je v Italštině, dělá se mi z toho až blbě. Jsem si jistá, že jsem se vrátila zpátky do správné země, vše jsem pro jistotu několikrát překontrolovala. … Jsem doma…Ulice, kterými jsme procházela se od sebe celkem lišily. V tmavých zákoutích postávali lidé spíše v ošuntělých šatech, zatímco po slunných ulicích chodili osoby oblečené v dost světlých barvách a módy řízené dvěma maximálně třemi rozdílnými střihy. Po nějáké době jsem raději zvolila pouze postranní uličky, kde tolik nevynikal můj černý oděv.

Podle značek označujících ulice jsem s jistými obtížemi, ale přece jen, našla svou školu. Tedy alespoň místo, kde stávala. Nyní tu byla vystavěna nová budova, dost inspirovaná antikou, stejně tak jako většina ostatních nových budov, ale možná naštěstí, na ní taky visela cedule s názvem školy, kam jsem tehdy chodila. Řekla jsem si, že můžu zkusit štěstí a třeba tam narazit na někoho, koho znám.

Zevnitř byla stavba téměř stejná jako předešla, stejné schody, chladné kamenné zdi, vrátnice. Jen vše zářilo oslňující bílou a přibylo několik pater. Rozhlédla jsem se kolem dokola, ale nikde ani noha. Když jsem našla v prvním patře hodiny, došlo mi proč. Zřejmě právě probíhala druhá hodina, asi tak pět minut, takže jsem měla skoro tři čtvrtě hodiny na obhlédnutí staré-nové školy. Jako první jsem vyrazila k místu, kde býval její kabinet. Jaká ironie, stále tam byl na svém místě. Procházení dalšími patry mi přineslo pár neověřených poznatků o počtu povinných let na škole. Pro srandu jsem odpočítala roky a našla třídu, ve které bych teď byla.

„S VII. A“ Na chvíli jsme zaváhala, jestli bych třeba nemohla vstoupit a poohlídnout se, kdo všechno ve třídě je. Jestli bych přeci jen někoho nepoznala. Stála jsem tam s rukou na klice a rozmýšlela se, co dál, nakonec jsem ruku spustila a vydala se zpátky do nižších pater. Hledala jsem ředitelnu. Měla jsem opravdu neuvěřitelně hloupý nápad.

Zaťukala jsem na dveře a po trochu známém

„Dále.“ Jsme vstoupila. Byl to trošičku šok, když po šesti letech sedí na tom samém místě jedna a tatáž osoba, která zřejmě neztratila chuť k „volnějšímu“ oblékání. Ředitelka na mě hleděla trochu vyděšeným, ale spíše překvapeným pohledem.

„Dobrý den.“ Pozdravila jsem ji.

Postavila se a se stejnou odpovědí mi pokynula, abych se posadila.

„Co vás k nám přivádí?“ Zeptala se mě dost nedůvěřivě.

„Chtěla bych opět nastoupit do školy. Vím, že jsem odešla narychlo a bez ohlášení, ale nebyla to má chyba.“

„Odešla?“ Zřejmě si mě už nepamatovala, nebo jsem se tolik změnila?

„Oh, ano. Já jsem Keito Taitei. Šest let zpátky jsem tu končila kvintu.“

Vypadalo to, že se ředitelce konečně rozsvítilo.

„Bohužel pro přijetí na jakoukoli školu je zapotřebí ovládat italštinu a projít několika testy.“

^Italštinu jsem zatím moc nepoužívala, ale snad to nezní tak hrozně.^

^Je to ucházející. Bohužel pro přijetí je nutné změnit ještě pár věcí.^

„Aha asi myslíte oblečení.“ Zatahala jsem se za límec kabátu.

„Ano, a také…“ Ukázala na katanu po mém boku.

„… nepatří do školy.“

„Nemohla by být nějaká výjimka? Třeba něco jako stráž disciplinárního výboru? Do ničeho bych samozřejmě násilím nezasahovala, jen ji nerada odkládám.“

„Pochybuji.“

„A kdyby byly zkoušky na sto procent a nebo třeba nějaká jiná „výpomoc“ ?“ Na posledním slovu jsem si dala záležet, přeci jenom za mého studia o ní kolovali taky samé pěkné řeči.

Ředitelka se na mě podívala trochu uraženě a pak stočila pohled do strany.

„Škola by potřebovala jistou finanční výpomoc. Od vlády se nám už tolik nedostává.“

/To je mi jasné, zřejmě dost kontrolují rozpočet a do kapsy neteče tolik, kolik dřív./

^Kolik?^ Má otázka byla stručná a jednoznačná, ale zřejmě dala dost zabrat. Ano, úplatkářství je snadná věc, dokavaď se nemá platit vám a vy nechcete aby vám zbytečně protekli peníze prsty a zároveň nechcete navrhnout moc, abyste nepřišli o vše.

^stačilo by třista…?^ Navrhla jsem já.

Ředitelka na mě pohlédla dost vyděšeně.

^Málo?^

^Nenene, vůbec ne.^ Odpověděla mi rozklepaně.

^Dobrá po zkouškách vám to pošlu na účet. Kdy se k nim mám dostavit?^

^Můžete třeba zítra.^

Jak to tak vypadalo, potřebovala finanční pomoc velmi rychle.

Druhý den jsem přišla opět do ředitelny a testy dělala přímo tam. Opravovala je sama ředitelka - podle nějakých vzorů. Říkala jsem si, že vláda, která tu teď je, dělá z lidí opravdové hlupáky, protože věci, které jsem vyplňovala si pamatuji ještě z osmé-deváté třídy. První papír byl opravený téměř ve stejnou chvíli, kdy jsem vyplnila druhý a tak to šlo i se zbylými šesti. Neměla jsem se čím chlubit. Na sto procent by to udělal snad každý, kdo dochodil devátou třídu. Poté následoval už jen test tělesné zdatnosti, pomalu pro první třídu.

^Mám ještě jeden dotaz paní ředitelko.^

^Jaký?^

^Pětset, když si budu moci nechat i své oblečení?“

Ředitelka jen přikývla.

Stále mě znervózňovalo procházení „stárnoucími“ ulicemi. Antiku jsem obdivovala, to ano, ale vidět jak boří domy, na které jste byli zvyklí od dětství a navracejí starobylé stavby do jejich zapomenuté krásy. Ano kdysi jsem taky snila o tom jak se stanu vládcem světa a navrátím vše do starých dobrých časů. Uvědomovala jsem si však, že to byla hloupá ideologie zamlouvající se jen menšině a vidět jak někdo realizuje vaše stupidní sny bylo nepříjemné, deptající. Pocit, že je něco špatně, že je všechno špatně se ve mně stále umocňoval, celou mě téměř požíral. Byl zrovna víkend a já měla do školy „nastoupit“ už začátkem týdne. Nesmírně jsem se těšila, když jsem začínala vzpomínat na školu, vzpomněla jsme si i na něco jiného, za celou tu dobu, co jsem se vrátila, i co jsem byla pryč, jsem vlastně nepomyslela na rodinu. Všimla jsem si jednoho zvídavého pohledu z jedné postranní uličky. Pozoroval mě zvláštním nadějným pohledem, proto jsem se otočila a vydala se směrem k muži. Dřív než jsme se stačila přiblížit tak, abych mu uviděla pořádně do tváře a stihla rozeznat jemnější rysy, otočil se ke mně zády a utekl. V tu chvíli jsem si něco uvědomila, vykročila jsem přímo k místu kde jsem ještě před šesti lety žila.

Jestliže jsem si nikdy nedokázala představit babylonskou věž, viděla jsem nyní řady jejích polovičních sester. Bylo to velmi zneklidňující. Jak mohl tyhlety monumenty někdo vystavět za tak krátkou dobu, kdyby byl jeden snad bych ještě uvěřila, ale kdo ksakru udělal tohle? Věž, jedna vedle druhé, toto už nebylo sídliště, to bylo doslova mraveniště. Na věžích byli ulice, takové, že se na ně vešly tři lidé vedle sebe a sahaly opravdu až do nebe. Šest „vchodů“ do každé a u každého z nich počítač. Počítač plný jmen s čísli.

Zkoušela jsem zapsat své příjmení, ale nikoho jsem nenašla. Přešla jsem k další věži, a že jsem se prošla. Opět nikdo. Chodila jsem tak od jedné k druhé a hledala, nedokázala jsem přestat. Už bylo pozdní odpoledne, když konečně… Vyšla mi jedna z obytných částí. Nebyla vysoko a tak jsem za nedlouho stála přede dveřmi a celá rozklepaná se snažila přinutit k tomu zaklepat. Nakonec jsme to přeci jen udělala. Přišla mi otevřít mladá dívka.

„Zdravím, hledám rodinu Taitei.“ Řekla jsem a dost jsem se styděla za zoufalost znějící v mém hlase.

„Co chcete? Jste další z těch, co tu vydírají a vysmívají se, že už jsem sama?!“ Zabouchla dveře takovou silou, až se odlomili kousky omítky.

„Sama? Setsuko…“ Padla jsem na kolena a tupě zírala do kamenné podlahy.

„Všichni jsme pro ní mrtví… všichni… proč ne jen já…“

/Doufám, že nemáme nultou hodinu./ Před školou bylo prázdno a vevnitř se také sotva mihla nějaká osoba. Raději jsem si pospíšila a vyběhla všechny otravné schody až do sedmého patra, kde byla, nyní opět moje, třída. Slušně jsem zaklepala a vstoupila. V třídě bylo živo, tak jak jsem si vzpomínala. Většina lidí mi dokonce přišla povědomá.

„Keito?“ Jedna z přítomných dívek na mě hleděla nesmírně překvapeně.

„Keito?“ Zopakovala.

„Keito!“ Dívka se mi vrhla kolem krku tak prudce, že jsem obě spadly na zem.

„Mayu?“

„Jsi to ty Keito! Já věděla, že žiješ.“ Radovala se má spolužačka.

^Ticho hlupačky, jestli vás tu někdo uslyší budete mít problém!^ Zavrčel na nás spolužák, byl to snad Yukio.

^Proč bychom měli mít problém?^ Zeptala jsem se trochu nepřítomně do třídy.

^Ty to nevíš? Jediný povolený jazyk je italština.^ Odpověděla Mayu.

To bylo pro mne další čerstvé rozžhavené želízko přímo z ohně na mou kůži.

ˇNěkdo mi bude muset vysvětlit, co se to tu děje.ˇ Řekla jsem si jen tak pro sebe.

ˇJe tu pár lidí, kteří by se o to rádi pokusili.ˇ Zašeptal mi někdo za zády. Tohohle kluka jsem ještě neznala, no kluka, popravdě všem ve třídě by mělo být dvaadvacet až čtyřiadvacet. Nevypadal přímo na Japonce, spíš tak z poloviny. Posadila jsem se naproti němu a co nejtišeji jsem s ním začala mluvit.

ˇJakých pár lidí by se o to pokusilo?ˇ

ˇJestliže pocházíš odsud pochopíš.ˇ

ˇNepocházím odsud. …ˇ Nechala jsem prostoupit nevrlost svým hlasem.

ˇ… Pocházím, ze svobodné země. A tohle to se jí nepodobá.ˇ Dokončila jsem.

ˇJe vidět že chápeš.ˇ

Přikývla jsem.

Po vyučovaní jsem si domluvila s tím mladíkem schůzku. Jmenoval se Katsuro, pocházel prý z Japonska, ale vyhnali je kvůli jeho nejaponskému otci. I přes světlejší pleť si zachoval jisté rysy po své matce. Povídalo se s ním lehce, mohl by z něj být dokonalý diplomat, chvílemi jsem mu přitakávala na věci a ani jsem o tom nevěděla. Byla jsem na sebe za to dost naštvaná. Sešli jsme se na jednom nádraží. Procházely tu davy lidí ve světlých šatech a já mezi nimi přímo zářila černou barvou. Katsuro přišel na rozdíl od školního oblečení v ošuntělejších věcech, uchopil mě za ruku a se slovy

ˇRychle, sledují nás.ˇ mě odváděl pryč do postranních uliček.

Lidé, kteří pobývali v potemnělých uličkách nás pozorovali ostřížím zrakem a čím hloub do spletitých chodeb jsme se dostávali, tím vypadali nevrleji a nepřátelštěji. Odhadem asi tak za půl hodiny jsme došli k nízkým vrátkům, která vedla do podzemí. Katsuro se na mě otočil.

ˇJestli teď vstoupíš, budeš téměř jeden z nás. Na druhou stranu tě už nepustíme. Chápeš?ˇ

ˇNikdy nesouhlasím s ničím, dokud nevím s čím. Ale o svá tajemství se bát nemusíte.ˇ Vytrhla jsem se mu ze sevření.

Katsuro přikývl, ale poté nedůvěřivě pohlédl na katanu.

ˇAni na to nepomýšlej. Nedám ji nikomu ani nikam jinam než vedle mého boku. Můžu ti jen slíbit, že ji netasím. Pokavaď vy nezačnete.ˇ Chápala jsem jeho obavy, ale stejně tak on musel chápat mé. Mezitím, co jsme se bavili u vchodu, shromáždilo se kolem nás několik lidí, kteří pozorně poslouchali.

„Katsuro, tohle vyjde nastejno jako bys ji tam vzal s bouchačkou.“ Ozval se jeden z nich.

„Já vím.“ Odpověděl jim.

Otevřela jsem plášť a trochu ho nechala sjet po ramenou.

„Jestli chcete, ty vám tu nechat můžu.“

„T-to jsi je měla celou dobu ve škole?“ Katsuro ode mě poděšeně poodstoupil.

Přikývla jsem a přitom jsem sundala kabát, docela se mi odlehčilo. Promasírovala jsem si ramena a podala kabát se zbraněmi nejblíže stojícímu muži.

„Můžeme?“ Zeptala jsem se.

„Katsuro neblbni!“ Zařval jeden z nic.

„Je určitě od nich!“ Zařval druhý.

„Podívej na ní, vybije nás holýma rukama!“ Pokračoval další.

Jsem solidární člověk, ale jejich nedůvěra mě dopalovala.

„Nevím kdo jsou ti druzí, a ani nějak netoužím po vaší krvi. Přišla jsem jen pro odpovědi o tom jaký parchanti mi zničili rodinu a domov. Měla jsem zájem o pomoc jejich odpůrcům, ale vypadá to, že vy mě nepotřebujete. Jdu hledat jinam, na takovýhle připod*laný baby nemám čas.“ Doslova jsem vyrvala svůj kabát muži, kterému jsem ho předtím podala a odcházela pryč, i když jsem vlastně nevěděla kam mám jít.

„Počkej.“ Byl to Katsuro, kdo se za mnou rozeběhnul a zastavil mě těsně před odbočkou bůh ví kam.

„Beru tě na svou zodpovědnost.“ Řekl pevným rozhodným hlasem.

Opět mě vedl za ruku, abych ho uspokojila udělali jsme, podle domluv ostatních, pár zákroků v bezpečnosti mě k okolí. Jistě zabavili mi plášť, ruce spoutali pouty a ještě nějakým ocelovým řetězem, bylo to dost nepříjemné, ale dokud jsem měla po boku svou katanu, cítila jsem se v bezpečí. Ani mi nevadila páska přes oči a nos, i když jsem měla pocit, že jdeme stále rovně, určitě jsme nesčetněkrát zatočili, cítila jsem nějakou nasládlou vůni. Šátek byl zřejmě něčím napuštěn a proto jsem ani poté, co mi ho sundali neměla chvíli potuchy o svém okolí.

/Musím o tom napsat staříkovy, na tohle to mě netrénoval./ Pomyslela jsem si, když jsem konečně přišla plně k sobě.

Celou místnost osvětlovalo pár napůl nefunkčních žárovek. Všude se povalovali různé dokumenty a mapy. Většina přítomných si mě nepříjemně prohlížela, zbytek mě takřka ignoroval. Spoutanýma rukama jsem se podrbala na hlavě a pozdravila. Následovalo dlouhé ticho. Všichni se mi plně věnovali nedůvěřivými pohledy.

>Umí anglicky?< Zeptal se jeden ze starších mužů stojících u tabule Katsura.

Dřív než stačil Katsuro cokoli říct odpověděla jsme já sama.

>Anglicky rozumím, stejně tak jako umím japonsky, česky a mám i nějáké ty zkušenosti s Italštinou.<

ˇJistě, stařík Aizawa tě dobře učil.ˇ Zpoza vedlejší místnosti vyšel Machiko. Nikdy se nijak nemohl vyrovnat se svou ženskou částí, co mu zanechali rodiče, tedy jménem. Také my záviděl tvrdost, se kterou ke mně stařík přistupoval. Myslel si, že jsem středem staříkova zájmu, a že on sám staříkovi nestojí ani za námahu být na něj tvrdší. Byl příliš ctižádostivý na to abych se s ním mohla přátelit, kolikrát jsem měla pocit, že mě doopravdy nenávidí.

ˇNeříkej, že stále žárlíš.ˇ

Katsuro rychle překládal ostatním.

ˇKatsuro, řekni prosím ostatním, že od ní pomoc očekávat nemůžou. Vždy stojí jen za svým prospěchem.ˇ Machiko se obrátil s vážným výrazem na přítomné.

>S ní jdou veškeré naděje pryč.<

Urazil mě, hluboce mě urazil. Snášela jsem jeho podlé poznámky při výcviku, ale zde nebyl stařík, aby mě zadržel. Mohla jsem už vyklouznout z těch těžkých pout a jednu mu vrazit.

>A abych nezapomněl…< Otočil se zpět na mě.

>… Můžeš přestat hrát, že tě ty pouta nějak zadržují.<

Odevzdaně jsme si odfrkla a nechala řetězy i pouta spadnout na zem. Reakce nebyly nějak příjemné, většina přítomných na mě namířilo hlavně svých zbraní. Zakroutila jsem hlavou a strčila ruce do kapes.

>Je pravda,…< Začala jsem a pohlédla přímo d očí muži, co byl zřejmý šéf a kolem, kterého se stahovalo dost lidí.

>… že si jdu za svým vlastním prospěchem. Bohužel Machiko se mýlí. Nesleduji nějak vaše zájmy, jde čistě o mé a ano není to ode mě časté, ale nabízím svou pomoc za tu vaši. Říkejme tomu vzájemná výpomoc. Zapojím své síly do vašich řad a pokud bude zapotřebí i finanční. Jen chci dostat ty h*jzly.<

Netuším jaký jsem měla v tu chvíli výraz, ale byl zřejmě dostatečně dobrý, vypadalo to, že muž jaksi obměkl.

>Co po nás potřebuješ…?< Zeptal se.

>Keito Taitei. A vy?< Podala jsem mu ruku na pozdrav, ale cestu mi zastoupilo několik lidí.

>Všichni mi říkají veliteli, můžeš si vymyslet něco vlastního, budeš-li chtít.<

>Veliteli se mi rozhodně říkat nechce. Myslím, že by stačilo staříku.<

Na první pohled bylo jasné, že mé označení všechny přítomné zarazilo. Stejně tak i Machika, protože toto označení znal ode mě v mnoha jazycích.
ˇJak se opovažuješ, srovnávat tohoto muže s mistrem?ˇ Vyštěkl na mne.

ˇMůžu se svým označením zacházet jak je mi libo.ˇ

Ostatní se na mě začali utrhovat z opačného důvodu, bylo to pro ně pohoršující. Ale nevnímala jsem je, v ignoraci jsem často opravdu vynikala, vnímala jsem jen muže, kterého zvali velitelem a já se mu opovážila říci staříku.

Práce revolucionáře, zbojníka, vyvrhele, nebo jak tuto dosti početnou skupinu nazývali, nebyla až tolik namáhavá, alespoň mi to tak nepřišlo. Sešikovali pode mne několik zdatnějších mužů. Žen tu bylo pramálo a povětšinou je schovávali po úkrytech. Pravda nevěřili mi, tak jsem nemohla čekat, že by mě hned první týden někam poslali. Proto jsem se skoro na celý úvazek věnovala škole. Stejně jako ten den.

Přehodila jsem aktovku z jednoho ramene na druhé a téměř nadšeně jsem šlapala do sedmého patra. Našlapovala jsem na poslední schody, když mě zarazilo jedno uvědomění. Projelo mi to mozkem jako rozžhavený drát, všechny smysly ochably a náhle se zaostřili natolik až se mi trochu zamotala hlava. Byl to matoucí pocit, ta vůně. Bylo to nádherné. Šest let jsem jí necítila. Otočila jsem se kolem dokola hledala jsem její zdroj, nikde jsem ho však nenašla. Pár žáků se na mě trochu úsekem dívalo, tak jsem raději šla dál.

Ve třídě jsem hodila brašnu pod lavici, učebnice na stůl a sedla si na židli. Všechny myšlenky se mi ubíraly k té vůni, párkrát za těch šest let se mi zdálo, že ji cítím, ale vždy jsem přišla na to, že to byli jen mé plané představy. Dnes to však bylo jiné, nebo snad opravdu blázním? Velká ručička se blížila k číslici XII. Za chvíli začínala hodina, většina žáků se už shromáždila ve třídě i Mayu už přišla. Zatahala mě za vlasy a řekla.

^Konečně máme třídní, teda přiřadili jí už před týdnem, ale byla na dovče a teď se konečně vrátila. Možná tě to potěší.^

^Mě by potěšil spíš Tori, divnej, nedalo se na něj dlouho zlobit.^ Lehce jsem se zhoupla na židli a zvrátila hlavu abych na Mayu viděla.

^Tori bych tu nevyslovovala, přidal se k odboji a je hledanej.^

^Aha.^ /Možná by ho to chtělo najít./

Zvonilo. Všichni studenti zasedli na svá místa a čekali. Já jsem stále seděla zhoupnutá s tváří k Mayu. Nemluvili jsme vlastně jsme na sebe ani nekoukali, obě jsme hleděli na bílé město za okny. Vlastně jsem ráda, že jsem se přidala k tomu odboji. Tohle to místo netrápilo jen mě.

Zvuk otvíraných dveří jsme upřímně řečeno ignorovala. Jenže jakmile jsem si uvědomila lehký náznak vůně, spadla jsem ze židle. Díky mé šikovnosti jsem spadla hlavou na nohu lavice a bolestivě se uhodila. Trochu jsem zanadávala a rychle vstala, celou tu dobu se zavřenýma očima. Chtěla jsem se omluvit, a proto jsem otevřela oči. Omluva se mi ale zasekla někde na půl cesty. Civěla jsem na příchozí snad i s otevřenými ústy, to už nevím. Naštěstí si mě nějak zvlášť pro tu chvíli nevšímala, ale já nevnímala nic jiného dokavaď mě Mayu nekopla pod koleno, aby mě upozornila, že už si všichni sedli a já svojí výškou a jediná v černém se vyjímám uprostřed učebny.
Hodina byla přímo utrpením, kdybych se „doma“ tolik nenudila a neučila se dopředu, vůbec nic bych neviděla. Zřejmě si mě už vůbec nepamatovala, kdo by si taky takové číslo jako já chtěl pamatovat, ale i tak mě stále trochu zraňovalo, že přehlížela mé místo. Nebo by to snad mohlo být tím, že si na mne pamatovala? Ne nejspíš to bylo tím oblečením. Zvonění na konec hodiny jsem opět ignorovala, tentokrát to sice nebylo naschvál, ale zůstala jsem jako poslední sedět v lavici. Tupě jsem zírala do lavice a přebírala svoje myšlenky. Někdo mně poklepal na rameno. Vylekala jsem se a už jsem chtěla toho někoho přehodit přes záda. Naštěstí jsem se ještě dostatečně brzo vzpamatovala z prvotního šoku.
^Můžu vás poprosit, abyste šla za svými spolužáky? Musím zavřít učebnu.^
^A-…^ Slova mi uvízla v krku, zkrátka jsem jí nedokázala odpovědět. Byla tak okouzlující.
^Asi ještě nezvládáte italštinu.^ Mluvila tak pomalu a srozumitelně, že by ji rozuměl i úplný začátečník. Jenže já jen tupě přikývla. Takže přeci jen si mě nepamatovala. Trochu – vlastně dost – nemotorně jsem posbírala své věci a téměř utekla z učebny.

První co jsem udělal bylo, že jsem našla Mayu.
^Já tě asi uškrtím! Jsi nemohla říct, že to bude…^
Mayu se zachichotala.
^Promiň.^
^To nic.^ Všechen rádoby vztek ze mne najednou vyprchal. Chytla jsem se za čelo abych si odhrnula vlasy, ale v půlce pohybu jsem se zasekla a praštila sebou o skříňky. Dvířka jedné se pode mnou trochu prohnuly, jenže já pokračovala ve své ignoraci.
^Mayu…^
Otočila se na mne s dosti starostlivým výrazem, asi už zapomněla jaký nemotora dokážu být. ^Já asi…^
^?^
^Já ji pořád miluju.^
^Keito.^
^Jenže tohle už není ta štěněčí láska. Tohle je něco víc. O hodně víc.^
Mayu mě konejšivě uchopila kolem ramen.

Druhý den ráno, naproti jakékoli logice – probděné noci, depresi a podobným faktorům – jsem se do školy vydávala celá natěšená. Protože v rozvrhu bylo zadáno šest ze sedmi hodin s třídním. Byla jsem lehce nervózní, ale to mi je zavdávalo k tomu vzpomínat, jak jsem byla kdysi taky nervózní před každou hodinou, jak jsem se pokaždé neuvěřitelně těšila a pak se stejně nedokázala dostatečně soustředit na práci. Bleskově jsem vyběhla po schodech a ani ne příliš udýchaná jsem pověsila plášť na židli, vyndala učebnice, kterými jsem založila mobil a vydala jsem se na chodbu s prosbou ke všem božstvům, které znám, abych se opět neztrapnila.

Chodila jsem sem tam, bylo tu téměř prázdno. Nebylo se také čemu divit, když jsem běžela nahoru viděla jsem na hodinách v prvním patře teprve čtvrt na osm, většina lidí se ráda loudala a chodila až deset minut před zvoněním. Sedla jsem si na studené schody, tak jak jsem to občas dělávala dříve, když se opozdil supl nebo mě zkrátka popadla nálada. Seděla jsem a koukala z okna. Přemýšlela jsem o věcech, které jsem si nechávala jen pro sebe, nebo pouštěla jen na velice krátkou vzdálenost. Sny byly tenkrát mou velkou překážkou, ale i oporou, kterou jsem také našla v kamarádech. Teď to bylo trochu jinak, noční můry mě strašily za denního světla, jedinou oporou my zůstala Mayu a ve mně ji najednou hledalo tolik lidí. Asi jsem si až příliš zvykla na život v Japonsku a Americe, přesto by nebylo lehké se tam vrátit. Byly to tři odlišné světy a já už nepatřila ani do jednoho z nich. En jsem tam tak seděla na schodech a přemýšlela, když ona konečně přicházela připravit učebnu na hodinu. Bleskově jsem se postavila a pokynula jí.
^Moc se omlouvám za včerejšek.^ Řekla jsem a uklonila jsem se tak hluboko jak jsem v danou chvíli dokázala, protože jsem měla pocit, že se mi točí hlava a začínám rudnout. ^Můžu vám nějak pomoct s přípravou třídy?^ Pokračovala jsem, když jsem se narovnala. Dívala se na mě docela překvapeně, ale po chvilce kývla.
^Takže s italštinou na tom nejste tak špatně?^ Zeptala se, když jsme došli ke skladu pomůcek. ^Ne. Jen jsem včera byla trochu mimo. Omlouvám se.^ Nedokázala jsem se jí podívat do tváře, připadala jsme si směšně.
^Nemusíte se omlouvat, je to tu pro vás nejspíš nové a dost neobvyklé prostředí.^ Podala mi krabici se zkumavkami.
^To ano, dost se to tu v krátké době změnilo.^
^Změnilo?^ Vypadala dosti překvapeně.

^Ano, člověk by neřekl, že se za šest let může změnit tolik věcí.^

Stále zřejmě nepochopila.

^Aha, asi si mě už nepamatujete. Keito Taitei, odučila jste mě dva roky a pak jsem zmizela.^

^Keito Taitei?^

Právě v tu chvíli, kdy vyslovila mé jméno, jsem se začala opět modlit ke všem možným bohům, aby si nevzpomněla právě na ty „špatné“ věci.

^Nižší střední že?^ Vypadalo to, že si na nic „špatného“ nevzpomněla, prozatím.

^Ano.^ Usmála jsem se a vycouvala ze skladu obtěžkána různými zkumavkami a bůh ví čím ještě. Těsně za mnou šla ona.

Vnímala jsem ji celým duchem. Docela mi vadilo, když přišel první další student, protože narušil to trochu trapné ticho, při rozdělování jednotlivých pomůcek na lavice.

Hodiny probíhali v poklidu, pozorně jsem naslouchala a byla jsem ráda, že opět můžu být v její přítomnosti. Slunce pomalu putovalo po obloze a já téměř zapomněla na všechny problémy. Byla jsem zase studentka nižší střední, nevěděla jsem co to je brát život, žila jsem s rozhádanou rodinou a venku vládl téměř klid. To všechno by bylo tak hezké, jenže k začátku jedné z hodin mi začal problikávat displej mobilu.

/Do háje zrovna teď. Taky nemůžou všechny starosti počkat až do odpoledne./

Zvedla jsem ruku a připravila se k ne zrovna spravedlivé lži. Druhou rukou jsem mezitím schovala mobil do pláště a začala se přehrabovat v brašně po dalších věcech. Po chvilce si mě všimla a vyvolala.

^Můžu prosím jít na toaletu?^ Ano nic horšího mne nenapadlo. Naštěstí po chvilce rozvažování kývla. Jedním pohybem jsem vzala kabát ze židle a oblékla si ho na sebe. Ve dveřích jsem se zarazila. Byla to hloupá lež.

^Pardon, blbá výmluva, zajistím aby jste kvůli mně neměla problémy.^ Neotáčela jsem se, cítila jsem všechny ty pohledy v zádech. Pevně jsem uchopila rukojeť své katany.

/Hloupá. Jsem hloupá, naprostý debil…/ Jakmile jsem zavřela dveře, rozeběhla jsem se po schodech dolů a pryč ze školy na místo, kde mě zřejmě potřebovaly.

Nebylo to zrovna blízko a na místo jsem doběhla doopravdy udýchaná. Slunce nevídaně prahlo a mě se začínala z bílých budov odrážejících sluneční svit motat hlava. Na okrajích postranních ulic se nacházeli hloučky postav v šedivých hábech s kápěmi. Došla jsem k tomu nejbližšímu.

„Dnes poznáš pravdu o tom, co se tu děje.“ Řekl a rukou mi pokynul abych se vydala za ním. S námi se vydali i všechny hloučky. Šli jsme středem jedné z nejširších ulic. Všichni kolemjdoucí se schovávali pod stříšky obchůdků nebo rovnou zalézali do budov. Připadalo mi, že se táhneme jako mor… a přímo do chrámu.

„Zde je pár z těch, co ti vzali domov.“ Promluvil opět muž, když jsme vstoupili dovnitř. Nedokázala jsem a nikdy nedokážu popsat pocit, který mne uchvátil. Cítila jsem neuvěřitelnou touhu spálit vše na prach a téměř všechny přítomné postavit na tu jednu velkou hranici, přesto jsem nemohla zabránit jistému obdivu. Antika byla jediný styl, který mě kdy nějak zaujal. Ujala jsem se svého téměř oprávněného velení. I když jsem jaksi nevěděla, co máme dělat, pochopila jsme podle nálady svých svěřenců, že to není zrovna nic hezkého a kdybych mohla vraždit a ničit pohledem. Nestál by kámen na kameni. Vyběhla jsem po točitých schodech, téměř dalším skokem jsem byla u starců v bílých rouchách, co nás celou cestu mezi lavicemi pozorovali. Mí muži se rozmístili takřka po celém chrámu a všechny přítomné sháněli na jedno místo. Měla jsem nepříjemný lechtivý pocit v žaludku. Chystalo se něco krvavého, něco takového, co se vám nepodaří pozorovat mockrát aniž by jste se stali předmětem pozorování.

„Pusťte je.“ Pohlédla jsem na muže dolů, co právě sahali do svých hábů.

„Jsou jedni z nich!“ Osočil se na mne muž, co nás sem dovedl.

„Řekla jsem pusťte je.“ Nebyla jsem zvyklá někomu rozkazovat, natož na někoho křičet. Své věty jsem prohlašovala s prozatímním klidem jako hotovou věc.

„Chceš snad porušit velitelovi rozkazy?!“ Opravdu se mi nelíbilo jak na mě křičel.

„Už jemu jsem řekla, že mu jen vypůjčuji své síly za to, že mě dovede k cíli, a ne že budu poslouchat jeho rozkazy. Nemám chuť koukat se tu na jatka nějakých bídných červů. Ať už se tváří sebe víc šlechetněji, jsou to jen ubozí otroci vlastního strachu, chodí se staženými ocasy a snaží se vyhnout ošemetným bičům osudu. Nedokážou se postavit ani sami sobě. Existence, která nestojí ani za povšimnutí. Jen na ně plýtváte časem. Pusťte je. Stačí nám tihle dva.“ Opět jsem se dostávala do varu. Vytáhla jsem první pistoli, co jsem v plášti nahmátla. Vypadalo to, že jsem byla dost přesvědčivá. Otevřeli vstup a své „zajatce“ propustili.

^Pojďte na balkón, nadýcháme se čerstvého vzduchu.^ Propálila jsem dva „ochránce“ víry pohledem.

Slunce překročilo střed oblohy. Tak trochu svítilo do zad balkónu, na kterém jsme stály. Během chvíle, kdy jsme vtrhli do chrámu mu došlo snad vše. Prsty v tom měla za starých časů zvaná Svatá říše římská. Vatikán. Jak jinak. Stará sláva nikdy nerezaví. Vše mi bylo potvrzeno. Jak jsem nyní začala pohrdat celou vírou. Bylo mi líto lidí, co doopravdy věřili. Pět let zpět se pozvedla vlna výbojů. Nikdo se ani jednou nedokázal ubránit. Nikdo neviděl ty jež je porazili, minimálně o to nevěděli ti, co přežili. Ve stínu dveří stálo pár mužů a přesně mířili na starce klečící přede mnou. Už pár lidí se dívalo, ale chtělo si to získat větší publikum. Sama jsem několikrát vystřelila do vzduchu. Jak jsem očekávala získala jsem si pozornost všech až na pár, co uteklo.

^Slyšte lidé. Zde jsou ti vaši ochránci, vaši pastýři, kteří vás raději nechají hladovému vlku aby si sami zachránili své ubohé životy. Nemají snad vaši společnou víru hájit až do smrti? A hleďte jak se přede mnou klaní a to jim zatím nebylo nijak ukřivděno. Otevřete oči. Staňte se svéprávnými. Nebo se alespoň otočte do těch temných ulic, jak necháváte žít ostatní, otočte se sami za sebou, vraťte vzpomínky do časů, kdy každý byl jiný, kde každý byl jedinečný. Svrhněte vládu, jež vám upírá vaše práva a nechá vás na pospas až bude nejhůře.^ Najednou jsem se cítila tak uvolněně. Všechna ta tíha celého života jakoby ze mě najednou opadla. Do reality mě však vrátil křik nesouhlasu,nebyl však tak silný jak by mohl. Pár desítek lidí, pro mé velké překvapení a ještě větší potěšení, odhodilo věci a popadlo jiné, nebo přímo tím, co měli v rukách, mrštili po chrámu. Strhla se panika, viděla jsem ženu se svým mužem a zřejmě jejím synem, jak se snaží zastavit muže se židlí v ruce. Dřív než-li jsem se nadála leželi mi ti dva starci, tentokrát ne ze své vlastní vůle, i když, přeci jenom mrtvým se neklečí zrovna nejlépe. Vešla jsem z balkónu do vnitřku sálu a v jemném objetí šílenství jsem vystřelila do oken nade mnou. Nechápu co mě to napadlo, ale nepochopitelně moc se mi líbilo, když kolem mě prolétali střepy. Jejich rozmanitost, každý měl jiné okraje jinou velikost, nádherně lámali světlo ve všech úhlech, párkrát jsem zahlédla svůj výraz. Na pár místech po těle mě začalo zvláštně hřát. Na své poměry jsem neutržila již dlouho žádnou ránu. Začala jsem si připadat jako masochista, ano zřejmě mi chybělo to nasazení života. Bylo to tu příliš snadné.

Pozdě. Po včerejším odchodu nezačínám zrovna dobře. Do čtyř mě nechtěli pustit z ošetřovny v krytu. Neměla jsem žádné rány které by vůbec stály za povšimnutí, vyváděli jak malé děti nad poškrábaným kolenem. Protože se mnou byl Katsuro, nechala jsem obvazy na svých místech dokonce i ty trapné náplasti v obličeji. Když jsme vcházeli na první schody, zrovna zvonilo, jenže již na třetí hodinu, běželi jsme nahoru co nejrychleji. Ve čtvrtém patře se opět projevilo mé štěstí. Katsuro sice stihl říci ˇPozor!ˇ Jenže to už jsem někoho shodila. Nejspíš bych se měla začít dívat na cestu.

ˇPohni.ˇ Katsuro běžel napřed. Já se tak trochu víc sekla, uvědomění koho jsem shodila mě, jak to říci, tak trochu mě odrovnalo.

^Já moc.. moc se omlouvám.^ Snažila jsem se sbírat sešity, které jsem jí vyrazila. Popravdě jsem se snažila být obličejem co nejvíce u země, cítila jsem jak rudnu a nestála jsem o to, aby to viděla.

^To bude v pořádku.^ Položila mi ruku na rameno.

Byl to šok, měla jsem pocit, že se mi srdce zastavilo. Narovnala jsem se a zadívala jsme se někam daleko za ní.

^Já… Chtěla bych se moc omluvit za včerejšek. Povinnosti mě volaly. Doufám, že si na vás nikdo nestěžoval, že jste mě pustila, jestli ano slibuji, že se o všechny problémy postarám.^ Snažila jsem se znít vyrovnaně, ale příliš dobře mi to nešlo.

^Není třeba nic slibovat. Jste opravdu zvláštní případ. Abych pravdu řekla, všem je tu před vámi darována určitá imunita.^ Vzala si ode mne sešity, jež jsem posbírala.

^Imunita?^…..

Neskutečně příjemně se mi s ní povídalo, nechápala jsem jak jsme mohli probrat tolik věcí za výstup pouhých čtyř pater. Prostor jakoby se neskutečně protáhl a čas zkrátil. Nejspíš na mě bylo vidět jak jsem jí okouzlena, nebrala jsem to však v potaz, nezajímalo mě to. A pak to ze mě jaksi vypadlo.

„Už jste si někoho našla?“ Kašlala jsem na italštinu, tohle jsem potřebovala vyjádřit v řeči v jež cítím.

„Ne, zatím ne.“

Odpověděla mi stejně jako jsem se zeptala, mohla jsem to zkusit dřív. Rodná řeč je vždy příjemnější.

„Aha“ Měla jsem pocit, že jsem se na ní podívala až příliš… příliš zvláštně.

/Už není, co ztratit./

„Tohle mi nemusíte odpouštět, ale třeba pochopíte jak jsem to tenkrát myslela.“

Neboť jsme téměř stály, nebylo těžké zarazit cestu mou pravou rukou, kterou jsem se opřela o skříňku. Druhou jsem ji uchopila za bradu a dál už mi nevelel mozek. I když to byl jen polibek a jaksi jednostranný rozlilo se mi po těle příjemné mravenčení. Byla jsem vděčná za šok, jež jsem jí způsobila, dával mi tu krásnou chvíli, bála jsem se jí však zneužít déle než po pár krátkých vteřin. Všechno štěstí se najednou stáhlo někam hluboko do mého srdce. Otočila jsem se a v rozběhu jsem ještě zašeptala.

„Sbohem. Kamiru.“ Běžela jsem po schodech dolů, nevěděla jsem jestli po jednom, dvou nebo třech, vnímala jsem jen prsty levé ruky, jež hladili stěny školy. Snažila jsem se vstřebat veškerá tajemství těch zdí a někam mezi ně vložit to svoje.

Bezděky jsem procházela ulicemi a nevnímala pohledy neklidného města a jeho lehce pobouřených občanů. Cítila jsem se nějaká odlehčená, jakoby ze mne spadly všechny okovy věčné reality. Při kolébavé chůzi jsem pozorovala mraky plující po obloze, jednou za nějakou dobu jsem si na pár minut sedla a přes prsty pozorovala zlaté slunce, zářilo tak, jako snad ještě nikdy. Celý den mi nádherně uběhl, až stmívání mne probralo z mého bdělého snění o ničem.
Slunce se líně valilo za obzor a vládu přebírali hvězdy s kalným měsícem. Stále jsem hleděla na slunce, vytvářelo příjemné načervenalé odstíny. Na chvíli se mi zdálo jakoby slunce vybouchlo. Silné plameny šlehající z chrámových zdí zastřeli rozzářený obzor. Světlo, jež rozsvítilo část města jako žárovku, mi rozsvítilo i v mysli. Náhle na mne dopadlo vše, co jsem po celý den nechávala stranou. Strhala jsem ze sebe obvazy a náplasti. Moje chůze se ubrala k přístavu.

I když jsem tu nepobývala moc dlouho, dokázala jsem si, hlavně díky povstalcům, udělat jisté konexe. Šla jsem rovnou za jedním z dokařů. Netrvalo dlouho a řídila jsem člun mířícím pryč. Pryč z mé země. Zpátky za vycházejícím sluncem, musela jsem se vrátit.

Už jsem plula dlouho, dny jsem nepočítala, nechávala jsem čas volně plynout. Několikrát jsem čluny vyměnila, nyní jsem se blížila k mysu Kril´on. Bylo načase znovu vyměnit plavidlo. Opět se šeřilo, schovala jsem člun pod jednu z volných plachet a vydala jsem se po temném přístavišti najít jiný. Jako pokaždé, když jsem tu byla někdo někoho obtěžoval. Nikdy jsem si toho nevšímala, ale myšlenky mi začali hlavou vířit jako zběsilé a neodolala jsem pokušení, alespoň nahlédnou jednomu z dnešních konfliktů.

Přiblížila jsem se k potyčce natolik abych v šeru dostatečně viděla postavy. Jakmile jsem spatřila, kdo je cílem dvou jakýchsi míšenců, dostala jsem chuť otočit se k celému světu zády a na vše zapomenout. První myšlenka, která mne napadla,když jsem se rozhodla zakročit, bylo. /Proč si nechala narůst dlouhé vlasy? Vypadá tak křehce, že by stačilo pevněji obejmout a rozpadla by se./ Vstoupila jsem přítomným na oči a upozornila na svou přítomnost důrazným dupnutím. Zrovna po ní jeden z nich natahoval ruku. Nějak se nezarazil, jakoby ho má přítomnost nějak nezajímala. Okamžitě jsme se přiblížila, co nejvíce a uchopila ho za paži.
ˇVypadni.ˇ
Zřejmě si moji poznámku vyložil špatně. První ránu, která na mne mířila jsem odklonila za sebe. Druhého pobudu jsem uchopila za zápěstí, pak pár pohybů podporovaných jeho vlastním rozmachem a válel se v prachu vedle svého druha, který se ovšem už zvedal k odvetě. Jeho noha mi prosvištělo těsně před nosem a poté se zarazila moc rozevřenou dlaň. Ani mne nějak nemrzelo, když mu v noze tichounce luplo. Vypadalo to, že už jim to stačilo, drželi se trochu opodál. Přistoupila jsem ke Kamiru jak nejblíže jsem se odvážila a s odvráceným pohledem jsem ji naznačila směr z doků.
„Běž domů, tady pro tebe není bezpečno.“
Ona ke mně přistoupila ještě blíže. Srdce se mi rozbušilo, měla jsem pocit, že to je snad slyšet. Chtěla jsem jí svou větu zopakovat, jene jsem dostala takovou facku, až jsem musela postoupit o krok do strany, abych udržela rovnováhu.
Výtržníci se začali posměšně chechtat, ale náhle ztichli a celkem kvapně se vydali pryč, když se na ně podívala. Poté se otočila opět na mne a já jen stála s pohledem upřeným do toho jejího. Neměla jsem vztek, jen strach, který ještě vzrostl, když mi přišlo, že pod mým pohledem znejistila.
„Nikam nepůjdu. Jako vašemu třídnímu lektoru mi byla přidělena povinnost vás přivést zpět, jestliže by jste se rozhodla někam odejít.“
Do dob kam mi paměť sahá jsem nenáviděla vykání. Vykání mi vždy přišlo jako vyjádření naprosto neosobního přístupu k člověku a u ní mne to vždy tak mrzelo. Začala jsem k ní přistupovat blíž a blíže. Nechávala jsem na všechny strany pronikat svůj vražedný úmysl. Potěšilo mne, když začala ustupovat, dokud zády nenarazila do kontejneru. Natáhla jsem za sebe pravou ruku, kde jsem ji sevřela pěst, kterou jsem udeřila do plechové zdi na místo téměř vedle její hlavy. Netušila jsem, že jsem tolik vytočená. Kůže na kloubech mi totiž popraskala a v drobounkých pramíncích mi začala téct krev.
„Tady nejsme ve škole. Už nejsem tvůj student. Běž domů a dožij v klidu.“
„Bez vás nepůjdu!“
„Běž. Není tu bezpečno.“
Chtěla opět něco namítat a proto jsem se lehce zhoupla a téměř do ucha jsem jí zašeptala.
„Nevím, co můžu udělat příště.“
Chtěla jsem ji vystrašit, ale vlastně částečně to byla pravda. Co nejladnějším pohybem jsem se pomalu narovnala a pak opět zhoupla k ní až jsme se téměř dotýkali nosy, okamžik jsem setrvala a pak jsem se prudce odrazila, otočila na podpatku a vyrazila k jednomu z malých člunů, který jsme si cestou vyhlídla. Jedna zatracená slza se mi skutálela po tváři.

Když se na ní tak dívám, jak jí vlají vlasy ve větru a hvězdy jakoby se jí odrážely v očích, dělá se mi zle, děláme se mi zle z toho, co všechno se jí může stát. Obě sedíme v člunu mířícím k břehům Japonska. Nechci, aby tu byla se mnou, příčí se mi to z hlouby duše, ale když mě celou cestu pronásledovala a nasedla do člunu, dřív než jsem stačila nastartovat. Už jsme se nezmohla na další domlouvání. Právě v tuto chvíli není na dohled žádná pevnina, ze všech stran jen voda. Mohla bych ji vystrašit, třeba by byla ochotna se ještě vrátit.

Vypínám motor a začínám si sundávat kabát, nějak se nenamáhám to udělat rychle, v podstatě si všechno ještě rozmýšlím. Zanedlouho by mělo svítat, přesto mi z toho nočního chladu naběhne husí kůže. Kamiru se na mne dívá stále jedním a tím samým pohledem. Prudce vstávám. Chvilku se přizpůsobuji pohupujícímu člunu. Jakmile se rozvířená voda okolo trochu uklidní, vrhám se na druhý konec. Padám na kolena, obkročmo kolem jejích nohou a dlaněmi ji svírám ramena. Neustále se jí dívám do očí, jediné co tam vidím je opět jen to zmatení, proč tam není odpor? Proč mnou neopovrhuje, proč se mne neštítí? Jestliže nestačí k odporu toto, mám snad udělat něco s čím bych již nechtěla přestat? Nechci jí ublížit, ale kdyby šla se mnou, staly by se jí horší věci.
Nechávám jednu ruku sjet z jejího ramene, nakláním hlavu k jejímu uchu a téměř si na ní lehám.
„Já říkala, že nevím, co můžu udělat příště.“ Vsouvám ruku pod její triko a nahmatávám zapínání.
„Přestaň“
Mám pocit, jakoby do mě uhodil blesk. Řekla to tak zvláštně, nebo mi to jen přišlo kvůli tomu, že mi snad poprvé v životě nevykala? Mé tělo nečekalo na pokyny od mozku, ruka se stáhla pryč o chvíli později jsem byla zpět na svém místě. Sebrala jsem z podlahy kabát a hodila ho na Kamiru.
„Až přistaneme, nebudu jediná, kdo by tohle mohl zkusit a ostatní rozhodně nepřestanou. Když je zapnutý, tak se dost špatně svlíká, i když ti možná bude trochu velký.“
Beze slova si kabát oblékla, mezitím jsem nastartovala. Vyrazili jsme přímo za právě vycházejícím sluncem.

---

Podělte se o povídku s přáteli