Příběh o lidstvu pokořeném rasou Tovarů, kteří přišli na Zemi a podrobili si její obyvatele, kteří museli pracovat v hloubkových dolech na zemi a žít prakticky celé své životy pod zemí. Potřebovali nerostné suroviny a proto to všechno a přeci vytvořili labyrint, který se měl stát jakousi zkouškou pro lidi s tím, že pokud alespoň jeden člověk labyrintem projde úspěšně, bude lidstvo svobodné... Mnoho lidí se již pokoušelo labyrintem projít, ale nikomu se to ještě nepovedlo. Podaří se to Selene?

* * * 

      „Sasi-le, kulu di feratti Ahlo?“ – Tati, proč vězníme Ponížené? – ptal se malý Tovrin svého otce v jeho iontové lázni.

      „Kutu di gerenval halav fel isix. Ger Ahlo mi hovar hevd olan-rav.“ – Protože musíme zachovat svou existenci. Planeta Ponížených je zdrojem naší Životní síly. – odpověděl otec, aniž by vystrčil byť jen hlavu ze své lázně.

      „Kulu Obrit?“ – Proč Labyrint? – ptal se dál malý potomek.

      „Kutu Obrit hal sa-olan hji Jirm“ – Protože labyrint dokáže přežít jen hrdina.

      „I?“ –a?.

      „Igis juto hilge, mi Rudrung polif…“ – Vzít někomu naději je největší zločin…

      „Můžeš vůbec vyhrát?“ ptal se Terry.

      „Tak jako ty nemůžeš prohrát,“ odpověděla pevně Selene. To už ale Carl nevydržel: „Jak můžeš být tak sebejistá? Víš, že nemáš šanci!“ řekl pochybovačně. Zdálo se, že se k tomu musel dlouho přemlouvat, ale když to konečně řekl ulevilo se mu. V Seleniných očích se nebezpečně zalesklo. Tak rychle, jako nyní, pistoli ještě z pouzdra nevytáhla. Střelila Carla do stehna a ten se přede všemi z její party skácel k zemi v bolestech, ještě ani výstřel nedozněl jeskynní klenbou.

      „Tohle už víckrát neříkej!“ řekla výhružně. Ostatní z party na ni vyděšeně hleděli, dokud nezastrčila svou zbraň zpátky do pouzdra s čímž chvíli otálela, aby tak dodala důrazu svým slovům: „Jestli kdokoliv z vás ztratí naději nebo zpochybní můj úspěch, zabiju ho! Toto bylo jen varování. Bradley, vem si tu pistoli, jestli jen jedinkrát upadnu v pochybnost,“ odmlčela se, aby ještě více vystupňovala již tak dost napjatou atmosféru, „zastřel mě!“ Selene hodila stejně starému Bradleymu svou devítku a rázným krokem odešla. Ruce se jí třásly a ona potřebovala ze sebe setřást, co právě udělala. Carl se svíjel a skučel bolestí: „Ty svině!“ zakřičel za odcházející dívkou. Ta však nijak nereagovala.

      Bradley chytil zbraň a s divokou zlostí ji namířil na záda své kamarádky. Skučící hlas svého bratra slyšel jakoby z velké dálky. Chtěl střelit. Nenáviděl ji za to co řekla, co udělala. Ale střelit člověka, bylo najednou tak těžké…

      Sklonil hlaveň pistole k zemi. Ani nepozoroval své kamarády, kteří právě zvedali ze země jeho mladšího bratra Carla.

      „Odvedem ho k doktoru Warenovi,“ navrhla Ryša. Nikdo nic nenamítal. Všichni byli ještě v šoku z toho, co se stalo. Dokonce i Terry zíral s otevřenou pusou a to to byl vždycky ten největší frajer z dolu. Nikdy ho ještě nikdo nedokázal porazit v žádné počítačové hře, proto se říkalo, že nemůže prohrát. Terry vlastně zastával Selenin názor, že by si měli všichni uchovávat naději, že vždycky lze vyhrát, ale nyní si nebyl tak docela jist, že s ní až tak souhlasí. On by nikdy nevystřelil. Nikdy, věděl to… Rozhodně ne takhle.

      „Jo jasně,“ odvětil stroze Bradley. Křečovitě svíral pistoli v pravé ruce. Nedokázal potlačit hněv. Nenáviděl ji za to, co udělala. Souhlasili, že jí pomohou. Že do toho půjdou s ní, ale tohle… To už bylo moc. Carl dal najevo jen ty obavy, které měli všichni. Jen to a ne víc. Ještě stále to mohl Bradley zarazit. Mohl jít k jejímu otci a říct mu, co chce Selene udělat. Pak už by nemohla. Věděl, že Harold Shane by ji nikdy nenechal vstoupit do Labyrintu. Ztratil tam již dva syny a nechtěl by přijít i o dceru. Mohl to zarazit. Nikdo jiný z party by mu to říct nešel. Všichni měli ze Selene strach, a i když už nikdo zcela nevěřil v její úspěch, pořád drželi se svou vůdkyní.

      Nyní, když odešli s jeho bratrem k doktoru Warenovi, měl Bradley volnou ruku. Pojednou si však uvědomil, že to vlastně nechce udělat. Že ji nechce udat otci. Ve skutečnosti si přál aby tam šla. Aby zemřela nějakou strašlivou smrtí, kterých byl Labyrint plný. Nedokázal vystřelit sám, ale věděl, že tam je spousta zbraní a pastí, které to mohou udělat za něj. Stačilo by jen, aby si svou radu uschoval nakonec a pak jí poradil špatně. Nikdo už by to nemohl zarazit a ona by zemřela. Zemřela by za to, jak se zachovala ke Carlovi. Byla to tak opojná myšlenka, že se Bradley zalekl sám sebe…

      „Selene, kolikrát ti mám ještě opakovat, že časy, kdy činy mladých hýbaly světem, jsou již dávno pryč. Ten Labyrint mi už vzal dva syny. Nechci ztratit i tebe,“ řekl zoufalý Harold Shane své dceři, když si pro ni Tovarové přišli. Sotva osmnáctiletá mladá žena se na otce podívala očima plnýma odhodlání překonat sebe sama, Tovary i prokletí lidské rasy. Hleděla svému otci do očí s tak velkou nadějí a odhodláním, že už ani on neprotestoval. Slova mu uvázla v hrdle. Mohutná končetina dvoumetrového Tovara v šedém obleku ulpěla na dceřině rameni. Druhý ze Strážců vytáhl malou lesklou krabičku a něco zmáčkl.

      „Ne!“ stihl Harold Shane vykřiknout, ale nestačil nic udělat. Jeho dcera byla pryč i se Strážci Labyrintu kteří pro ni přišli.

      „Proč si ji nechal jít?!“ ptala se se slzami v očích svého muže Valeria Shaneová. Ten si jen povzdechl…

      „Když odcházel Peter, přísahal, že to dokáže a vrátí se jako vítěz. Když odcházel Paull, prosil, abych ho nechal jít. Ale Selene…“ odmlčel se, „Selene prostě odešla…“

      Valeria objala Harolda tak pevně, že jim to oběma připomnělo den, kdy se brali. Nyní je však nesblížila láska, ale zoufalství.

      Velká obrazovka se rozzářila:

      Zkouška započne za: 23:59

      Ti, kteří jako Shaneovi bydleli v nejvyšším patře dolu, se ohlédli a zatajili dech. Trvalo sotva několik hodin než se zpráva o nové Vyzyvatelce dostala až do nejhlubších pater dolu, kde právě pracovala většina lidí. Práce ustala. Nikomu se nechtělo pracovat, když byl zahájen odpočet. Nikdo ve skutečnosti nevěřil v Selenin úspěch, ale všichni doufali…

      Selene. Mladá dívka, která by snad byla krásná, kdyby neprožila celý svůj život v podzemí. Jako zbytek lidské rasy i ona přežívala v jednom z mnoha dolů na Zemi, kde byli lidé nuceni pracovat jako otroci Tovarů, pokořitelů lidí a dobyvatelů planety. Jako u všech lidí, byla její pleť bledá a byla asi až příliš hubená. Šaty, které měla k dispozici, byly staré, ošoupané kalhoty patřící původně kdo ví komu a stejně staré, bezbarvé triko s mnoha dírami.

      Tato mladá žena stála v malé místnosti, kam ji transportovali Tovarové. Stál zde jen strohý stůl, židle a postel. Vlastně všechno to, o čem si mohla v dole jen nechat zdát. Posadila se na židli a čekala, co se bude dít. Touhle dobou už by měli být všichni mí přátelé někde zde…pomyslela si.

      Když ji sem přesunuli, sdělila jména všech svých přátel, se kterými byla domluvena, a jejich čísla, podle nichž je dokázali identifikovat a v dole snadno zaměřit pomocí implantovaného čipového zařízení. Strážci Labyrintu ji zanechali o samotě. Pokusila se opustit svůj nový pokoj, ale dveře se neotevřely.

      Bradley byl jedním z prvních, ke komu se donesla zpráva o tom, že se Selene Shaneová stala novou Vyzyvatelkou. Vůbec nebyl rozrušen, když viděl dvoumetrové Tovary jak pro něj jdou. Dokonce jim vyšel vstříc. Carl musel zůstat doma ze zdravotních důvodů, ale Bradley mohl jít. Chtěl být tím kdo nakonec bude moci za Seleninu smrt. Po zvyku se uklonil ohavným stvořením v šedých oblecích, které je chránily před parazity a zemskou atmosférou, poklepal si dvěma prsty na čelo a po jejich řekl: „Gugu-le, mi trustin, Ahlo,“ – Strážci, jsem připraven, Ponížený. – znamela ta slova. Tovarové si poklepali dvěma prsty na ramena a dali mu tak najevo, že může vstát. Lidé již znali jejich jazyk i zvyky, ale povětšinou jich neužívali. Většinou jim to připadalo ponižující a odporné. Bradleymu na tom ale nyní nezáleželo. Potřeboval mít jistotu, že mu bude důvěřováno ze všech stran, že ho vezmou s sebou.

      Stejně jako jeho přátelé, byl i Bradley přesunut do jiné místnosti než Selene. V této bylo jen deset postelí, přesně na maximální počet Rádců. Těmi nyní byli oni Bradley, Rebeca, Gustav, Haidy, Christopher, Marcus, David a Grag. Nebylo jich deset, ale to jen pro to, že Carl byl zraněný a Ryšu odmítli pustit její rodiče.

      Tovarové – Strážci Labyrintu – jim vysvětlili, že každý z nich může dát Vyzyvatelce jen jednu radu. Budou celé její snažení sledovat a když uznají, že je jejich rady zapotřebí, smějí jí poradit. Ale každý jen jednou. Pokud Selene zvítězí, budou všichni lidé na planetě volní. Pokud ne, tak Tovarové jednoho z nich zabijí a zbytek se vrátí zpět do dolu.

      Osm kamarádů sedělo v kruhu na podlaze a prohlíželo mapu celého komplexu. Oni už věděli, co se Selene měla dozvědět až za malý okamžik.

      Dívka se usadila ke stolu. Neměla co dělat, a tak vzpomínala na dnešní ráno, kdy postřelila Carla. Ona ho vlastně postřelit nechtěla, ale potřebovala ostatním ukázat, že se nebojí a že o sobě nepochybuje. Musela jim ukázat, jak moc je odhodlaná… Teď uvažovala, nakolik to asi byl dobrý tah.

      Dveře se otevřely. Selene vstala od stolu a vyslechla si své instrukce. Jeden z Tovarů položil na stůl fólie s mapami a vysvětlil jí, že si přes noc smí nastudovat Labyrint, aby byla nazítří připravena. Než však bude odvedena k bráně, mapu jí opět zabaví. Také směla naposledy vysílačkou kontaktovat někoho v dole. Dostala tedy zařízení, které mělo spojit jeden hovor. Jen jeden a víc už nikdy.

      Selene vše přijala hrdě a odhodlaně. Ani jedinkrát se nepodvolila Tovarským zvykům. Nakonec návštěvníci odešli a ona byla opět sama. Vysílačku odložila s tím, že stejně nemá komu volat a raději se zahleděla na folie s mapami. Prohlédla je jednou, podruhé… Potřetí…

      Takto se na to dívala snad tisíckrát než si uvědomila, že opravdu na mapách není zakreslený žádný východ…

      Terry seděl jako obvykle tam, kde se jim podařilo vytvořit jakousi počítačovou hernu. Vždycky se usmíval od ucha k uchu, ale tentokrát seděl sklesle. Poprvé ztratil své odhodlání, poprvé pozbyl naději. Všichni v herně slavili, ale on neměl k oslavám důvod. Z očí mu tekly slzy. Věděl, že od zítřka se bude muset zapojit do prací v dole, ač toho do nynějška uchráněn, díky své sázce, sázce kterou právě prohrál...

      „Terry!“ zavolala na něj jeho sestra Carol. Mladík se na ni ohlédl uslzenýma očima. „Volá Selene!“

      To bylo snad to jediné, co mohlo Terryho probrat z transu: „A-ano?“ vykoktal do vysílačky.

      „Terry…?“ ptala se Selene vyděšeně, „prosím tě… řekni, je vždycky naděje, že? Dá se vždycky vyhrát?“ Mladík neodpovídal.

      - „Víš Selene… Já,“ zarazil se. Nedokázal pokračovat.

      „Co-co je?“ ptala se ho.

      - „Víš, já… já jsem prohrál…“

      „Jak, prohrál?“ ptala se vyděšeně.

      - „Tak… Prohrál jsem… Nikdy mě nikdo v počítačové hře neporazil až – až dneska....“ To mluvilo za vše.

      Selene probrečela celou noc. Dívala se stále dokola na folie s mapami. Nemohla uvěřit, že je to vše. Že je zkrátka jen jeden vchod a žádný východ. To nemohlo být opravdové. Podle přísloví „tonoucí se stébla chytá“ se snažila držet myšlenek jako, Třeba je to falešná mapa. Jen aby mě zmátli…; Třeba jsem jen něco přehlédla…

      Ale ať se snažila jakkoliv, nepomáhalo to. Stále cítila strach a bolest. Nedokázala uvěřit, ale nemohla ani nevěřit. Už ani Terry jí nedokázal být oporou. Byla sama. A pokud se zítra nestane zázrak, věděla, že zemře. Tehdy se i ona vzdala.

      Lidé ve všech dolech na Zemi se nashromáždili před velkými obrazovkami. Odpočet se blížil ke konci.

      Zkouška započne za 00:05

      Selene stála před velikou kovovou branou do Labyrintu. Zarudlé oči se ještě teď snažila zamaskovat slinami, kterými je třela místo vody. Byla špinavá, ale to bylo v dolech normální. Dívka se nekontrolovatelně třásla. Věděla, že až se brána otevře, musí ze sebe vydat vše. Že i když nemá naději na vítězství, musí svést ten nerovný boj. Kdo se jednou stane Vyzyvatelem, má jen dvě možnosti, buďto zemře, nebo uspěje. Pokud to někdo chtěl vzdát, byl zabit.

      „Nimar-le, ohane vi lustihe,“ – Vyzyvateli, nemusíš se bát, – ozvalo se za jejími zády. Selene se prudce otočila a tasila svůj laser, kterým ji Tovarové obdařili. Byl její jedinou zbraní, s níž mohla do Labyrintu vstoupit. Ze stínu vystoupil Tovrin (Tovaří mládě) . Selene nechápala, kde se tu mládě vzalo ani proč přišlo, ale jeho přítomnost jí vehnala do očí další slzy zoufalství.

      „Gugu-le, nemi trustin, Ahlo…“ – Strážče, nejsem připravena, Ponížená… - zoufala si nahlas Selene. Tohle nikdy nedělala. Nikdy by před nikým neplakala. Nikdy by se před Tovary nesklonila, kdyby… Kdyby měla alespoň slabý paprsek naděje, že může uspět. Tovrin na ni hleděl duhovýma očima, které pokrývaly dvě třetiny jeho zelené hlavy. Tohle mládě nemělo ochranný oblek, což Selene zarazilo. Začala o tom uvažovat.

      „Nimar-le, isix freg,“ – Vyzyvateli, existuje cesta, - pravilo to stvoření.

      „A jaká?“ zeptala anglicky. Angličtina již dávno vytlačila všechny ostatní jazyky, kterými lidé mluvili. Málo Tovarů, natož jejich mláďat, umělo anglicky. Tento Tovrin ale angličtinu zřejmě ovládal neboť odpověděl: „Trill gurage, Nimar-le. Zutir freg otu.“ – Sám víš, Vyzyvateli. Najdeš cestu ven. –

      „Proč mi to říkáš?“ zeptala se Selen na otázku, která jí trápila nejvíce. Nyní již měla ten potřebný záblesk naděje, který potřebovala. Znovu získala potřebnou hrdost a tak se už nevrátila k jazyku Tovarů.

      „Igis juto hilge, mi Rudrung polif,“ – Vzít někomu naději je největší zločin, – pravil Tovrin.

      „Ale já…“ chtěla se zeptat, ale mládě jí skočilo do řeči.

      „Nimar-le, mi hilge sety Ahlo.“ – Vyzyvateli, jsi naděje rasy Ponížených. – A zmizel opět ve stínu.

      „Kdo jsi? Proč nenosíš váš ochranný oblek?!“ volala, ale v tom se brána do Labyrintu začala otevírat.

      Bradley seděl v místnosti nad Labyrintem. Odtud měli rozhled po celém komplexu chodeb. Podlaha byla skleněná a na panelu zářily desítky obrazovek. Rebeca s napětím sledovala na jedné z obrazovek Selene, jak vchází do komplexu. Zdálo se jí, jako že se její kamarádka po něčem „po někom“ ohlíží, ale nebyla si jistá. Gustav a Haidy se drželi za ruce a společně se dívali podlahou v němém úžasu. Christopher, Marcus, David a Grag se dohadovali o tom, kolik má asi Selene šancí způsobit zázrak. Najít východ tam kde není.

      „To nemůže zvládnout…“

      „Myslíte, že to ví?“

      „Ne, určitě ,ne…“

      „Pššš!“ dal si Grag ukazováček před ústa.

      Selene vešla. Chodba, do které vstoupila, měla matně šedý ocelový nádech. Udělala sotva několik kroků a už stála na křivatce. Mohla se vydat kterýmkoliv směrem. U pasu měla připevněnou vysílačku. To aby se mohla dozvídat rady od svých pomocníků nahoře v kontrolní věži. Bradly pozoroval, jak se vydala doprava, kde moc dobře věděl, že se skrývá nášlapná past. Znal mapu Labyrintu nazpaměť. Vždycky si zapamatoval vše, co viděl, a na mapu se obzvlášť soustředil. Trochu mu zaškubaly koutky, když se Selene pasti vyhnula. „Naštěstí“ si toho nikdo z jeho přátel nevšiml.

      Harlod Shane a jeho žena Valeria sledovali obrazovku se zatajeným dechem. Vždycky se na velké obrazovce přenášel pokus Vyzyvatele o překonání Labyrintu. Oba rodiče mladé dívky sledovali celý přenos jako něco víc než jen obyčejný pokus. Dívali se na to, jako by sledovali popravu.

      Selene pokračovala chodbami. Neměla cíl jen se udržovala v pohybu. Stejně jako Bradley, měla i ona obrazovou paměť, takže si také pamatovala, kde jsou které pasti, ale znala Labyrint díky mapám jen z půdorysu, takže když nyní byla uvnitř a všechny úseky tu vypadaly stejně, brzy poznala, že už vlastně neví, kde je.

      Nevěděla, co má dělat. Potulovala se zde bez cíle. Rozhlížela se kolem sebe a v očích se jí objevil strach.

      Okamžik Bradleyho triumfu se blížil a on to dobře poznal. Začne čerpat rady a až jí dojdou…

      Jenže to už se na Selen z jedné doposud uzavřené místnosti vyřítil jeden z Tovarů. Vykročil z nově otevřených dveří, které doposud nebyly vidět, a namířil na ni svým laserem.

      Rebeca s Haidy a Gustavem zatajili dech.

      Selene uskočila zpět do chodby, kterou přišla na křižovatku. Na hladkém povrchu uklouzla a spadla na zadek. Chtěla se zvednout, ale vůbec jí to nešlo. Vytáhla tedy hbitě z pouzdra laser a vypálila těsně před tím, než Tovar vykouknuvší zpoza rohu stačil podruhé zamířit.

      Výboj se rozplynul o energetické pole kolem Tovara. Selene měla v očích děs.

      Bradley cítil obrovské uspokojení, když viděl že se bojí. Chtěl totiž, aby se bála. Aby pocítila bezmoc a zoufalství natolik, aby pak svou špatnou radou vykonal jen ten výstřel, o který ho požádala. „Jestli kdokoliv z vás ztratí naději nebo zpochybní můj úspěch, zabiju ho! Toto bylo jen varování. Bradley, vem si tu pistoli, jestli jen jedinkrát upadnu v pochybnost,“ odmlčela se, aby ještě více vystupňovala již tak dost napjatou atmosféru, „zastřel mě!“

      „Musíme jí pomoct!“ vykřikla Haidy.

      „A jak?“ ptal se jí Marcus s ledovým klidem.

      Selene se odvalila ke stěně. Tovar minul.

      „Má ochranné pole. Takže laser jí je k ničemu,“ prohlásil rozhodně Grag.

      „Potřebuje balistickou zbraň,“ přisadil si Christopher.

      Dívka se zvedla ze země a vykopla do vzduchu.

      „Už ne,“ zasmála se Rebeca sledujíc Tovarův laser jak letí vzduchem.

      Selene ale věděla že v souboji tváří v tvář proti němu nemá šanci. Byla příliš drobná na to, aby mohla. Uhnula výpadu jeho silné paže a prudce mu strhla z opasku malý generátor silového pole. Ten hned zahájil odpočet na sebezničení.

      „Zahoď to!“ zavelel Grag do mikrofonu. Rada se ozvala Selene do vysílačky. Ta však neměla dost času, aby radu uposlechla. V tom okamžiku ji totiž uchopila Tovar za ruku, kde generátor držela.

      Přendala si jej tedy do druhé ruky a zahodila dále do chodby. Labyrintem se šířil výbuch.

      Grag litoval této rady. Věděl, že byla jeho první a pro Selene také poslední, kterou jí směl dát.

      Selene a Tovara povalila na zem tlaková vlna výbuchu, ale jinak tato malá exploze nepoškodila nic. Zdi zůstaly vcelku jen mírně očouzené od ohně, který se neměl kam rozšířit, a tak uhasl. Dívka se vzpamatovala rychle. Ani netušila jak, ale udeřila tvora pod sebou loktem pod jeho přilbu. Vstala a ukázala na nejbližší kameru zvednutý palec. Pak se sehnula a Tovarovi přilbu odepnula. Zdálo se, že jej zasáhla do citlivého místa, neboť se už jen třásl v podivné transu. Jeho oči ztratily duhovou barvu a zmatněly. Selene nevěděla, jestli ještě někdy bude žít, či nikoliv, ale nezáleželo na tom. Zvedla ze země obě pohozené zbraně a jedním z laserů jej zabila. Bez výčitek, bez zbytečného soucitu. Stejně jako postřelila Carla.

      Bradley v jejích očích viděl stejný pohled a zaplavila jej chladná nenávist. Přestal pochybovat o svém rozhodnutí. Věděl, že chce s určitostí, aby zde zemřela.

      Dívka pospíchala dál. Nevěděla, kam by nyní měla jít. Věděla že bude potřebovat další radu. Zastavila se na jedné z křižovatek. V hlavě se jí vybavila mapa i se všemi detaily a ačkoliv vůbec netušila kde je, přemýšlela o tom, kam se vydat a pro co. Znala úkryty Tovarů, kteří jí měli bránit ve splnění úkolu. Znala pasti a dokázala si představit jejich komponenty, a tak určit ty pro ni využitelné.

      Jenže vlastně neměla, proč čeho využívat. Tovrin u brány ji radil, že východ existuje, ale ona nevěděla jaký a kde má hledat. „Trill gurage, Nimar-le. Zutir freg otu.“ – Sám víš, Vyzyvateli. Najdeš cestu ven. – Ale ona ji nenacházela. Pro začátek potřebuju zbraně. Laser mi je proti jejich štítům k ničemu. Potřebuju balistickou zbraň. Ale lasery si musím nechat, kdyby někteří další měli i kinetické štíty. Proti nim zase platí jen energetické zbraně, přemýšlela.

      Vzala do ruky vysílačku a spojila se s centrálou: „Díky Gragu, poslyšte. Potřebuju nějakej kvér, jasný? Kudy se dostanu nejbezpečnější cestou bez Tovarů až k bodu na mapě označeném jako hvězdička?“

      Bradley se podíval po ostatních, kdo odpoví, a nikdo se k tomu nějak neměl. Nakonec ukázal na Haidy. Ta se zahleděla do mapy a začala Selene popisovat cestu. Haidy a Grag tedy vypadli. Už nemohli radit. Byli sice přítomni v centrále, ale již nesměli dát radu. Kdyby to udělali, celá centrála by explodovala.

      Selene se snažila zapamatovat si cestu k bodu označeném hvězdičkou. Z její současné pozice to bylo docela daleko. Měla po cestě několik jednoduchých pastí, které ji měly třeba spálit plamenem, nebo rozřezat laserovou sítí, ale nebála se jich. Všechny se daly obejít. Tedy spíše překonat. Spouštěcí čidla se dala nalézt a zneškodnit. Stačilo je odpálit laserem.

      Dostala se na určenou pozici. Taktéž odpálila čidla balistické pasti. Jednalo se o soustavu pistolí. Ovšem netušila, jak vymontuje ze zdi pistole, které potřebovala. Požádala o radu.

      Christopher, jejich technicky zdatný kamarád, se ihned pustil do nápovědy: „Nastav Tovarskou laserovou pistoli tak, aby vysílala intenzivní výboj. Je to ta páčka na boku. Ovšem pozor tyto pistole nejsou dělané na dlouhý žár, počítej s tím že odkouříš obě co máš. Pomocí paprsku odřízneš kryty ze zdi a později vyjmeš zbraně v nich ukryté.“

      Selene provedla vše podle instrukcí. Bílé světlo v Labyrintu se změnilo na žluté.

      Všichni lidé, kteří sledovali dění na velkých obrazovkách rozmístěných v jednotlivých dolech na Zemi, byli výkonem Selene Shaneové překvapeni. Ti, kteří ji znali, neočekávali, že vydrží tak dlouho a ti, kteří neměli o její existenci ani ponětí, zase pochybovali o komkoliv.

      Pozorovali, jak vyřezává díry do krytů laserovými pistolemi a následně obě pistole tímto způsobem použití ničí. Když ji ozářilo žluté světlo, lidé už nedoufali v její úspěch. Světlo v Labyrintu mělo tři fáze. Bílé, kde je Vyzyvatel celkem bez odporu ponechán na pospas pastem a své vlastní hlouposti, žluté, kdy Tovarové ukrytí uvnitř komplexu hromadně opouštějí své skrýše a bezpečnostní opatření uvnitř se zdvojnásobují, a červené, které znamená Vyzyvatelovu smrt, neboť se všechny chodby naplní smrtelně jedovatým plynem.

      Pokud tedy Vyzyvatel nenašel východ z Labyrintu do spuštění žlutého světla, byl prakticky mrtvý.

      Selene také věděla, co ono světlo znamená. Uvědomovala si, že pokud to brzy nerozluští, zahyne. Procházela dál, vlastně bez cíle. Pohybovala se mezi několika body, které znala z mapy. Jen jednou se musela zeptat na cestu, když potřebovala se dostat do středu bludiště. Cestu jí poradil David.

      V jednu chvíli se ocitla v obklíčení. Měla Dva Tovary před sebou a dva za sebou. Namířili na ni.

      Selene sebou plácla o zem. Snažila se nevnímat bolest v prsou od prudkého dopadu. Tovarové ji minuli. Ihned po jejich výstřelu vypálila sama. Znala již jejich slabé místo. Věděla že musí mířit na krk, i když krk se tomu zrovna říkat nedalo. Jejich krk vypadal jako velká boule plná malých žilek. Teď to beztak nebylo vidět. Tovarové měli na sobě své šedé ochranné obleky, ale Selene si to pamatovala od Tovrina, který ji oslovil před bránou. Začala chápat že setkání s ním bylo vlastně velice poučné…

      Dva z nepřátel se skáceli k zemi mrtví. Druzí dva však znovu vypálili. Jednomu z paprsků dívka uskočila, ale druhý ji zasáhl do pravé paže.

      Selene vykřikla bolestí. Pahýl její ruky se nyní válel kus od ní a bolest ji téměř ochromila. Chytila se za zbytek pravé ruky a zkroutila se do předklonu. Znovu na ni namířili. Poučili se. Již nešli tak blízko, aby jim mohla zbraň vykopnout. Připadalo jí, že je konec.

      „Tak je sakra sraž třeba hlavou!“ vykřikl do mikrofonu Gustav. To byla rada přesně podle jeho gusta. Do všeho se totiž vždycky hrnul po hlavě. Všichni v centrále se na něho ohlédli, protože věděli, že tím vyčerpal svou radu zcela zbytečně. Už jim nedošlo, že jejich kamarádka to potřebovala slyšet. Jen Bradley se neohlédl na svého společníka. On byl totiž vlastně rád že to udělal, alespoň si své rady vyčerpají brzy.

      Selene skutečně potřebovala slyšet něco takového, protože jí to znovu dodalo naději. Rozběhla se na Tovary a ti překvapením zaváhali. To se jim právě stalo osudným. Narazila do jednoho z nich a ten zakolísal. Nemohla ho povalit ani mu vážněji ublížit, ale rozhodně jej vyvedla z míry. Potlačila na chvíli svou bolest, pustila bolestivý pahýl, který jí zbyl z ruky, a chytla Tovara za pistoli. Neměla v levé ruce tolik síly aby mu ji vytrhla, ale zvládla s ní namířit na toho druhého a vystřelit. Nemělo pro ni cenu pálit z balistické zbraně. Ostatně obě zbraně, které vyndala před tím z pasti ve stěně, se teď válely na zemi. Jednu z nich svírala odříznutá paže a ta druhá ležela kousek od ní, kam ji upustila bolestí. Věděla, že může střílet laserovou zbraní, neboť druhý z útočníků právě přepnul svůj štítový generátor na kinetický štít, který ho měl chránit proti čelnímu souboji.

      Druhý Tovar se skácel k zemi. Ten, kterého držela, se jí vytrhl a chytl ji za krk volnou rukou. Selene byla zaskočena. Cítila jak jí dochází kyslík. Pomalu se jí začala motat hlava.

      „Chyť ho taky za krk!“ zvolal do mikrofonu Marcus.

      Selene slyšela jeho hlas jakoby z velké dálky, ale přesto dokázala vnímat alespoň obsah jeho slov. Levou rukou se ho pokusila chytnout, ale paže mimozemšťana byla o kus delší než ta její. Neměla šanci. Vykopla. Byl to poslední zoufalý pokus o záchranu. Jistý čas trénovala bojová umění a nyní se jí tato znalost velice vyplatila. Vykopla do dostatečné výšky na to, aby zasáhla jeho krk. Tovar ji pustil a zakolísal. Selene se prudce nadechla a hlava se jí zamotala tím pádem ještě více. Už-už to vypadalo že omdlí, když v tom si něco uvědomila. „Trill gurage, Nimar-le. Zutir freg otu.“ – Sám víš, Vyzyvateli. Najdeš cestu ven. – ; „Nimar-le, ohane vi lustihe,“ – Vyzyvateli, nemusíš se bát, – ; „Nimar-le, isix freg,“ – Vyzyvateli, existuje cesta, - ; „Igis juto hilge, mi Rudrung polif,“ – Vzít někomu naději, je největší zločin, – ; „Nimar-le, mi hilge sety ahlo.“ – Vyzyvateli, jsi naděje rasy Ponížených. – , řekl toho tolik těmi slovy. Svým jednáním. Zbavil ji jejího zoufalství… Ukázal mi jejich slabost. Ale také jejich sílu. Slabým místem jejich těla je krk a jejich síla spočívá v obleku, štítu a zbraních. Jsou silní i bez toho, ale s tím mnohem více, chci-li se jim vyrovnat, musím mít totéž. Opravdu ale existuje cesta? A pokud ano, tak jaká?

      Byla odhodlaná se z toho dostat. Najít cestu ven. Už kvůli tomu Tovrinovi, který jí vlastně pomohl více než její vlastní přátelé. Kvůli Terrymu, který prohrál v jedné ze svých her a tím prohrál sázku, podle níž nyní musel zastávat práci v dole jako každý jiný muž, kvůli Carlovi, kterého musela postřelit…

      Ještě se jí nedařilo zaostřit, ale už držela v ruce laserovou pistoli a mířila na stvoření, které se nyní vzpamatovávalo z kopance. Konečně dokázala zamířit přesněji. Vypálila.

      Nepřítel se skácel a ona znovu naplno pocítila bolest tam, kde mívala pravou ruku. Teprve nyní se na svůj pahýl podívala a uviděla všude krev.

      „Co mám teď dělat?“ ptala se svých přátel vysílačkou.

      „Musíš si ránu obvázat a hlavně pevně utáhnout. Na dlouho ti to nepomůže, ale aspoň na chvíli jo!“ odpověděl spěšně David.

      Selene se zachovala podle Davidovy rady. Strhla ze sebe košili a pomocí zubů si obvaz utáhla. Lidé by se bývali chtěli rozejít. Nikdo už nevěřil v její úspěch ale všichni alespoň náznakem doufali. Tento boj pro ně náznakem konce, který všichni očekávali, ale přesto se nikdo k odchodu neměl. Všichni se chtěli dívat až do konce.

      „Selene, zmiz! Jsou všude! Jen na třetí hodině máš ještě chodbu volnou. Pospěš si!“ sdělila jí Rebeca. Bradley se usmál.

      Vyzyvatelka se rozběhla chodbou, která ji zavedla do jediné prázdné chodby, na kterou ji upozornila kamarádka. Cítila zbytek pravé ruky, jako by ho měla v jednom ohni. Přesto se soustředila jen na současnou situaci. Věděla, že se blíží rozsvícení červeného světla. Znovu a znovu si probírala vše, co se událo od okamžiku, kdy stiskla tlačítko pro Vyzyvatele z řad lidí.

      Vybavila si smutek a přitom hrdost v očích otce, mapu na které nebyl východ, telefonát a tón Terryho hlasu, když jí říkal že prohrál. Zoufalství, kterému propadla tu noc a později i před branou do Labyrintu, Tovrina, který jí přišel říct, že to může dokázat. Snažila se pochopit jeho jednání. To Tovarské mládě se tím odsoudilo k záhubě. Bez ochranného obleku nemohlo v atmosféře přežít dlouho a i kdyby si jej pak nasadilo, nemohlo z toho vyjít bez úhony. „Trill gurage, Nimar-le. Zutir freg otu.“ – Sám víš, Vyzyvateli. Najdeš cestu ven. – ; „Nimar-le, ohane vi lustihe,“ – Vyzyvateli, nemusíš se bát, – ; „Nimar-le, isix freg,“ – Vyzyvateli, existuje cesta, - ; „Igis juto hilge, mi Rudrung polif,“ – Vzít někomu naději, je největší zločin, – ; „Nimar-le, mi hilge sety ahlo.“ – Vyzyvateli, jsi naděje rasy Ponížených. – , přemýšlela, Existuje cesta. Ale na mapě cesta ven není! A co když…, spásná to myšlenka. Tak jasná se nyní zdála být.

      „Bradley, kudy ke středu?“ zeptala se posledního ze svých rádců. Ten se škodolibě usmál a klidným hlasem odpověděl: „Dáš se na další křižovatce vlevo a potom dvakrát doprava. Další tři křižovatky půjdeš rovně a pak už jenom jednou doprava a budeš tam.“ Ostatní se po něm podívali vyděšeně. Mikrofon v centrále byl odpojen.

      „Cos to udělal, ty vole!“

      „Nevidíš že ji posíláš do záhuby?!“

      „Co tě to popadlo?“

      …

      Bradley jejich poznámky nebral na vědomí. Chtěl se dívat a být přítomen velkému finále, kterým měla být Selenina smrt.

      Selene si brzy uvědomila, že ji Bradley navedl špatně. Už když uviděla dva Tovary proti sobě v chodbě, pochopila. Cítila nenávist vůči svému příteli. Až se odtud dostanu, tak tě zabiju, Bradley!, volala ve svých myšlenkách.

      Vystřelila a laser oba nepřátele skolil. Dělalo jí problém mířit levou rukou a měla štěstí, že oba měli nastavené kinetické štíty, jelikož si mysleli že má stále pouze balistické zbraně. Sebrala jejich opasky a pokračovala dál. Z jednoho z opasků vyňala elektronickou mapu. Trojrozměrný holografický model Labyrintu se objevil nad malým počítačem a Selene v něm viděla i svou současnou pozici, neboť každý z Tovarů měl v této mapě zabudovaný i snímač pozic. Znala tedy nejen svou polohu, ale i pozici ostatních nepřátel.

      Podle mapy jí nedalo problém vyhnout se nepřátelům a dostat se do středu. Pomocí laserové pistole odstřelovala čidla spínající pasti, až se konečně octila ve středu, kde byla umístěna výbušná past obrovských rozměrů. Ne tolik, aby to zničilo celý Labyrint, ale slabší stěnu by to zničit mohlo. Stejně jako v případě, kdy potřebovala vyjmout balistické pistole, nastavila pistole na stálý paprsek a žárem se snažila odříznout poklop. Ovšem ani tři pistole, které nyní měla jí na tak velkou plochu nestačily. Musela použít generátory štítů. Oba je odtrhla od opasků a stejně jako u prvního, kde se jít to povedlo před pár okamžiky, spustila odpočet autodestrukce.

      Selene stihla odběhnout sotva za roh, ale naštěstí ji výbuch nezranil. Provizorní obvaz měla nasáklý krví. Vrátila se do středu a odklopila očouzený poklop. S takto uvolněným už dokázala pohnout.

      Lidé v dolech na Zemi sledovali Selene a někteří i uzavírali sázky. Viděli jí vyndávat nálož a potom ji nést za použití elektronické mapy chodbami.

      „Co chce dělat?“ zeptal se kdosi.

      „To je kráva, kam to nese?“ ptali se další.

      „Je to jedno za chvíli vyprší čas…“

      Selene došla až na místo určení a položila nálož. Výbušnina byla nepoškozená. Dokonce i rozbuška fungovala jak měla. Stačilo jen na odpalovací lanko navázat šňůrku z tkaniček a za běhu škubnout.

      Výbuch a plameny na okamžik pohltily celou obrazovku, takže lidé, kteří se dívali, vlastně nevěděli vůbec nic. Až teď si uvědomili, kam a proč Selene nesla trhavinu. Když plameny zmizely, jelikož tam nemělo co hořet, uviděli na zemi ležící dívku, jak se ztěžka zvedá.

      V bráně, kterou vstoupila do Labyrintu, zela velká díra.

      Selene neslyšela nadšený potlesk lidí. Celé tělo ji bolelo, jak ji odhodila tlaková vlna. Snažila se postavit na nohy, ale byla vysílená. Tovarové se blížili…

      Dívka zamrkala a pak uslyšela poplašnou sirénu. Světlo se změnilo na červené. Musím pryč…, pomyslela si. Sebrala poslední zbytky sil a vstala. Tovarvoé na ni namířili. Neměla čas se s nimi zdržovat. Rozběhla se chodbou pryč. Už-už se blížila k díře, když v tom ji zasáhl jeden z Tovarských laserů do nohy. „Áááá…“ vykřikla bolestí. Odrazila se druhou nohou a skočila.

      V ten okamžik se všechny obrazovky zahalily hustým dýmem jedovatého plynu. Všichni hleděli na bílé obrazovky v němém očekávání.

      Selene ležela v chodbě a sténala bolestí. Nejen že neměla ruku, ale teď přišla i o nohu… Avšak žádná z jedovatých zplodin neprošla dírou po výbuchu. Tovarové tam zřídili vzduchový štít, který bránil v průniku plynů. Alespoň něco…, pomyslela si, Já-já… Já jsem to dokázala… To není možné…

      Dívka uslyšela kroky. Ohlédla se a spatřila jednoho z Tovarů v šedém obleku, jak se k ní blíží. Nebála se však. Věděla, že uspěla. Nyní budou všichni lidé volní a ona bude slavná… Alespoň tak si to vždycky představovala.

      „Nimar-le, darvas mi,“ – Vyzyvateli, uspěl jsi. – řekl ten mimozemšťan v ochranném obleku a namířil na ni zbraní. To ne… To přeci nemůže…, pomyslela si zoufale.

      Bradley s ostatními byli propuštěni z centrály a vydali se chodbou dolů k bráně, kde se chtěli se Selene setkat. Bradley byl jediný, který s ostatními nesdílel nadšení. Jak by také mohl. Málem ji zabil…

      Vyšli zpoza rohu a zahlédli velkého Tovara, jak na jejich bezbrannou kamarádku míří zbraní.

      „Nééé!“ vykřikli společně.

      Tovar vypálil…

      „Sasi-le, kulu rit Nimar hyko?“ – Tati, proč musel vyzyvatel zemřít? – ptal se malý Tovrin z posledních sil svého rodiče.

      „Kutu Jirm bu mil uzil gopol, Muwir ihmi poluse i ihji tuvendre kuvin.“ - Protože hrdina by byl příliš nebezpečný, mučedník nám neublíží a jim přinese poučení. – Tovaří mládě zavřelo své velké duhové oči a upadlo do věčného spánku.

      Lodě Tovarů opustily Sluneční soustavu a lidstvo bylo opět svobodné…

---

Podělte se o povídku s přáteli