„Kolejí spojky počítaly kola vlaků, jelo se dál vagón to vodkejval…“ několik syrových hlasů doprovázených otlučenou kytarou, kde neladila jedna struna, burácelo po perónu. Starší ročníky se nelibě otáčely na jejich majitele.   

„Kovbojíčkové,“ uplivl si jeden muž. Měl vlastně pravdu. Roztodivné oblečení těch lidiček doplňovaly různé typy kovbojských klobouků. Trampové. Pro jedny banda lotrů, kteří se flákají a určitě plánují nějakou lumpárnu, pro druhé snílci kteří věří chimérám o svobodě a cítí se být těmi, na které si vlastně hrají.  A hrají, nebo jsou to v duši ti nezkrocení jezdci z plání, či následovníci Velkého Manitoua? Těžko říci. 

Na nástupiště přisupěl vláček. Konečná stanice: les. Popadl jsem usárnu a vyběhl po schůdkách s tou partou, jelikož jsem k ní patřil. Poslední vagón, jak bylo naším dobrým zvykem, naplnilo pokračování pokusu o zpěv a hraní. V uličce mezi sedačkami se dva kamarádi pokoušeli hrát kanadu, což je oblíbená trampská hra. Spočívá v tom, že dva hráči natáhnou mezi sebou deset metrů dlouhý kožený řemen, dělají na něm smyčky a ty si navzájem posílají. Když ji nevykryjete, tak vás to pěkně šlehne.

„Hej, Jimmy, kam vlastně jedeš? Nejdeš s námi?“ Kopretina upřela své pomněnkové oči na mou maličkost.  Zavrtěl jsem hlavou.

„Chystám se projít lesy okolo Mácháče. Tam vzadu. Tam nikdo nechodí. Já budu první. Mohou tam být staré osady.“

„Na Mácháč jezděj jen čundráci. Trampové ne!“ vykřikl kdosi. Mávl jsem rukou.

„Já tam ještě nikdy nebyl. Jsem zvědav, jak to tam vypadá. Díval jsem se na mapu. Je to tam prázdné. Nejsou tam cesty, nejsou tam vesnice. Prostě nic. Jen stromy a skály. Ať mi nikdo neříká, že tam něco nenajdu.“ Pod koly vagónu zamlátily veksly, a vlak vjížděl do stanice Česká lípa. Tady jsem přestupoval. Kamarádi také, ale oni jeli směr Blíževedly, nebo Zahrádky. Já jel na Doksy. Více do hlubin pískovců a borovic.

Pod břízou, která stála hned u nádražní budovy, se shlukla skupina těchto podivných lidí. Roztodivné batohy a torny tu ležely ledabyle okolo laviček. Ruce jednoho z bardů rozechvěly struny na banju a tak notně zkrátily chvíle do příjezdu vlaků rozvážejících tyto snící duše za jejich cestami za dobrodružstvím a touze po svobodě, byť omezené jen na víkend. Sedl jsem se k nim.

                „Ahoj, Jimmy,“ ozval se jeden z těch obličejů, velmi podobný koňskému. U pasu se mu místo koltů houpaly dva nože vzbuzující ale stejný respekt.

                „Ahoj Dagu.“

Tenhle chlap byl asi největší humusák, co jsem znal. Ponožky si měnil snad, jen když se rozpadly a s trenýrkami to bylo podobně, ale bylo to jedno z čistých srdcí. Muž se srdcem kovboje. Člověk, který by byl nejšťastnější, kdyby žil svůj život v sedle koně někde mezi ohradami. Člověk, který se narodil špatně, jako většina těch co tu jsou.

                „Kam jedeš, Jime?“ zeptal se.

                „Do Starých Splavů. Pak několik kilometrů ostrým pochodem za Borný. Tam jsou lesy neprobádané. Třeba tam najdu něco zajímavého.

                „My jedem na Medvědy. Nechceš jet taky?“ Zavrtěl jsem hlavou.

                „Už jsem se rozhodl. Chci se tam podívat.“ Nádražní amplion nahlásil můj vlak. Rozloučil jsem se a vyrazil k zástupu vagónků. Průvodčí po mně loupla očima a chtěla hned vidět jízdenku. Vylovil jsem kartonovou kartičku z kapsy a podal ji jí.

                „Kam jedete?“ štěkla.

                „Vystupuju ve Starých Splavech.“

                „Já si to ohlídám.“

                „V to doufám. Aspoň nepřejedu. Jste velice horlivá. Tak to má být,“ dodal jsem sarkasticky a nastoupil do vláčku. Asi tak dvě minuty po mě sem spořádaně napochodovala skupina skautíků. Jejich führer se zarazil, když mne zahlédl, a chtěl přesedlat na jiný vagón, ale tyhle „puklíky“ jak se těmto typům říkalo v nádražácké hantýrce, to neumožňovaly. Museli by vystoupit a nastoupit do jiné části vlaku. Vzhledem k tomu, že se mu už oddíl rozvalil na sedačkách, od tohoto poměrně složitého manévru upustil.

                „Někdo z vás kdo chutnal skauta, jeden z těch co ochutnal…“ zanotoval jsem si provokativně. Ať má skautík vztek.

Na zastávce Srní přistoupila ta průvodčí. Já byl první na ráně.

                „Vaši jízdenku, prosím.“ Podíval jsem se na ni jak na exota.

                „Nekontrolovala jste mi ji náhodou, když jsem nastupoval?“ Pohled mi opětovala.

                „A vy si myslíte, že si pamatuju, kdo kdy kde nastupoval? Máte ji?“ Opět jsem z kapsy vylovil kartičku a podal ji průvodčí. Ta ji chvíli podrobně zkoumala a hledala důkaz, že jsem si tu jízdenku sám vystřihl, vytiskl, orazil a proštípl. Prostě, že jsem se pokusil ČSD okrást o šestnáct korun, ale ona mne odhalí a dají jí o frčku víc. Prostě ta ženská nemá trampy ráda a dává to okatě najevo. Zahleděl jsem se raději oknem ven. Za sklem se míhaly kmeny borovic. Těšil jsem se do tohoto společenství. Tam byl klid od všech blbců, co tenhle svět nosí. Vláček vjel do zatáčky a já se zvedl. Staré Splavy – hlásala cedule nad vetchou stavbou, u které motoráček zastavil. Vystoupil jsem a nadechl se. Krajina mého dětství. Vlaštovky, které hnízdí pod krovem čekárny, kroužily okolo a lovily mouchy, aby nakrmily ty věčně hladové křičící zobáčky trčící z hliněných koulí přilepených na trámech.

Vlak odsupěl a mé rozjímání přerušil hvizd píšťalky. Bratr náčelník rovnal svou uniformovanou drobotinu a jejich špičaté kloboučky se seřadily do dvojstupu. Další hvizd a skautíci vyrazili poklusem jak vojenská jednotka. Magoři. Vykročil jsem stejným směrem. Vsadím svůj kvér na to, že vím, kam klušou. Do Javozu, to je jeden z rekreačních táborů po Borným. V současné době skautská základna. Podíval jsem se na slunce. Tak hodinu a půl, než zapadne. Je to paráda jet na vandr a je ještě světlo. Ne jako v zimě.

 Ulice Jana Roháče z Dubé mne dovedla k parku, kde byly kolotoče. Pohlédl jsem na střelnici. Pár lidí se tam pokoušelo ze vzduchovek položit papírové růže pro své děti, či dívky. Zamířil jsem tam.

                „Tak na co budeme střílet, kovboji?“ Bodrý kolotočář se na mne povzbudivě šklebil.

                „A můžu střílet ze svý?“ opáčil jsem i já s úšklebkem.

                „Klidně,“ bohorovně mávl rukou.

                „Tak jo.“ Těžká perkusní čtyřiačtyřicítka se zjevila jako kouzlem v mé ruce. Však jsem to také poctivě trénoval.

                „Moment!“ vyjekl poděšeně majitel střelnice, jemuž se lehce orosilo čelo. „O kanónech nebyla řeč!“

                „Tak nic, no,“ pokrčil jsem rameny.

                „Tys mě chtěl jen pozlobit, co kovboji?“

                „Jasně, pane střelnice. Musím jít. Cesta je dlouhá.“

                „A odkud jdeš?“

                „Od tamtud,“ ukázal jsem palcem za sebe.

                „A jdeš tam, že jo?“ opět se zašklebil ten kolotočář a ukázal na druhou stranu. Kývl jsem. Rozloučil jsem se a vykročil tam, kam mne vedla touha. Opustil jsem ulici a zamířil ke hrázi jezera. Mácháč byl pro mne takové naše moře. Parníky, rackové, plachetnice, písek, ostrovy. Dětské hry na piráty a mořeplavce. Pokračoval jsem dál po žluté stezce a mé oči nelibě nesly pozůstatky přítomnosti rekreantů. Prasata jsou to…pardon, počestní občané. Ale i tak jsou to dobytkové. Je tu po nich les změněný ve smetiště. Raději jsem uhnul z cesty, jelikož ta vedla přes kolonii kempů. Tam bylo tržiště, hospůdky a to vše soustředěno na jednu ulici přezdívaná Market Street. A taky spousta opilců a lidí hledajících problémy. Minul jsem bažinu a přidal do kroku. Slunce už zmizelo pod obzorem a v žaludku se mi to začalo převalovat hlady. Lokl jsem si zatím  feliny. Musím šetřit. Mám jen dvě lahve a tady je Llano Estacado. Nikde ani kapka vody.

Byla takřka tma, když jsem se vyškrábal na Jimmyho camp. Tedy můj camp. Poslepu jsem nahmatal dřevo. Je tady. Nikdo krom mne sem nechodí. Rozdělal jsem si malý oheň a převisem se rozlilo měkké světlo. Na vrstvě listí, kde se spí, jsem si rozbalil usárnu a upravil spaní. Ohýnek se mezi tím změnil v hromadu žhavých uhlíků. Přiložil jsem dvě polínka a začal dělat večeři. Miluju slaninu s cibulkou a fazole.

                Bylo krásné ráno. Indiáni mne nepřepadli a neskalpovali. Sice mi dlouho do noci duněla diskotéka z protějšího břehu a poněkud rušila ze spaní, ale to je už místní kolorit. Slunce se prodíralo ranním oparem nad jezerem. Vstal jsem. Rekreačky hluboko pode mnou ještě spaly po prohýřených nocích. Ach ti lidé. Jezdí sem, do lesa aby tu dělali to samé, co dělají ve městech. Jedou sem jen proto, aby mohli jít na diskotéku, nebo do hospody. Stálo by mi to za to? Bylo docela brzo, ale to je dobře. Dnes to tam chci projít. Uklidil jsem camp, natahal pár dalších klacků na oheň a zrušil ohniště. Tady je to tak vyprahlé, že stačí i milostná jiskra. Vyklepal jsem všudypřítomný písek z věcí a vlasů a začal balit. Pak jsem ze žracáku vylovil včerejší housku, svým bowie knife uřízl kousek slaniny a začal snídat.

Rozloučil jsem se s campem, věnoval pohled místu, odkud jsem kdysi spadl a na sotva znatelné pěšině otiskl podrážky svých postarších kanad. Docela jsem spěchal. K Soví skále je to tak půl míle. Zasnil jsem se. Chtělo by to koně. Živého koně, sedlo a to by se vandrovalo. Dag by puknul závistí. Jenže, u našich na balkoně bych ho asi mít nemohl. Škoda. Seběhl jsem na žlutou stezku a pokračoval dál. Minul jsem jednu skalku, místo kde jsme chtěli s klukama odsoudit Hladovou zeď. To byla tak protivná a nafoukaná holka… Přesně ten typ, co si je krásné holky berou za kamarádky, aby vedle nich ještě více vynikly. Ona sama byla hnusná jak Dagův zadek, ale myslela si, že je prostě hvězda. Hladová zeď se jí říkalo kvůli jejím zubům. Zub, mezera, zub mezera. Měla v puse cimbuří. Také to někdo řekl, že má zuby jak hradby. No a Hladová zeď byla na světě.

 Došel jsem k lesní školce a zadíval se. Nad vrcholky boroviček se tyčila Soví skála. Místo kam se vážou velmi krásné a romantické vzpomínky. No jo, tu také odvál neúprosný čas prázdnin. Po pěšině jsem došel k silnici vedoucí ze Starých Splavů do Doks. Za ní začínala nezkrocená divočina. Nadechl jsem se. Tam byla země zaslíbená. Přešel jsem tu asfaltovou řeku a vkročil tam. Po několika krocích se za mnou les zavřel. Žádná cesta tu nebyla jen stromy, kameny a kořeny. Prodíral jsem se mladými borovicemi a připadal si jako Livingstone. Občas se mi podařilo vyplašit srnu, sojky do dálky hlásily mou přítomnost a já se začal pomalu ztrácet v zeleném jehličí. Občas se z lesního přítmí vynořila nějaká skála, nebo velký balvan. Je to tu krásné, ale já zjistil jednu velmi nehezkou věc. Ztratil jsem se. Někde jsem překročil bludný kořen a nevěděl, kam vlastně jdu. Slunce pomalu mizelo a podle jeho posledních paprsků jsem určil, že putuji zhruba na severovýchod. Vypadalo to tu však stejně jako před hodinou. Sešel jsem do jednoho údolí, jelikož jinudy se jít nedalo. Tady byla skoro tma. Les zhoustl a já si vzpomněl na různé pověsti o hustých lesích, zjeveních, rusalkách a podobně. No, nějaká pěkná rusalka by nebyla na škodu, ale na druhou stranu… nemusím mít všechno. Pověsti o rusalkách nejsou zrovna optimistické. Rozhodl jsem se to otočit. Ne že bych měl strach, ale zítra se stejně musím vrátit do Splavů. Obrátil jsem se o sto osmdesát stupňů a počal stoupat z údolí. Vylezl jsem ven a rozhlížel se ve zbytku světla. Byl jsem tady? Obloha se zatáhla a já neměl šanci zahlédnout nějaké hvězdy. No, šel jsem k severovýchodu, tak to stočím rovnou na jih. Musím dojít k té silnici.

Nebudu to prodlužovat. Kolem jedenácté jsem zjistil, že žádná silnice není. Alespoň ne tam, kde jsem myslel, že by být měla. Byla tma jako v ranci, baterka skomírala a já docela znervózněl. Kam to sakra jdu? To nemá cenu. Můžu tady bloudit donekonečna a nikam nedojdu. Měl bych počkat na ráno. Rozhlédl jsem se okolo sebe, zda tu není nějaké vhodné místo na spaní. Nebylo. Popošel jsem ještě kousek, když jsem ucítil kouř. Oheň. Někde tu hoří oheň. Škrtl jsem sirkou, abych viděl směr větru. Vane lehce zleva. Jen slaboučký vánek, ale dost silný na to, aby sem ty závany kouřové vůně přitáhl. Orientoval jsem se nosem a prodíral se porostem. Vůně sílila. Pak jsem slyšel i útržky hlasů. Někdo tam je.  Někde mezi skalami je camp. Sláva. Baterka hledala průchod do toho rajského místa. Asi po deseti minutách se mi podařilo najít cestičku. Prošel jsem okolo nějakého balvanu a hle. Zář ohně mne udeřila do očí. Ta rána, když mi spadl kámen ze srdce, musela být slyšet až v Doksech. Vstoupil jsem do záře plamenů. Sedělo tu několik trampů.

                „Ahoj kamarádi,“ zahlaholil jsem.

                „Ahoj,“ zazněla několikerá odpověď. Jeden z nich vstal. Podle hvězdy na hrudi jejich šerif. Podal mi ruku.

                „Já jsem Joe. A ty?“

                „Jo, promiň. Já jsem Jimmy. Nemůžu se vzpamatovat z toho štěstí, že jsem vás našel.“

Joe se usmál.

                „No, konečně někdo našel cestu do Ztracené rokle. To je i naše osada. Tak tě tady u nás vítám. Tady,“ a ukázal na jednoho kamaráda, „je Zrzek. Tamhle ten, co se tak blbě šklebí, je Frank, tuhle ten, co vypadá jak Billy Kid se taky tak jmenuje. Koukám, že jsi jak on. Taky nosí železo.“  Obešel jsem ohniště a s každým se přivítal. Bylo to tu moc krásné. Osada jak za starých časů. Vypadali jako vystřižení z westernů. Košile, klobouky, pobíjené opasky, šátky kolem krků. Nějak jsem tady zapadl. Jó starý dobrý Divoký západ.

                „No a tohle je Divoká Bessy. Proč divoká, tak to ještě poznáš.“ Okolo ohně se všichni zasmáli, jen ta holka vyletěla jak čertík z krabičky a remcala cosi o tom, že je slušná žena. Šerif jí to odkýval a prohodil:

                „Myslet si ale můžem co chcem, že jo Bess?

                „Jestli máš hlad, tak zakroj, Jimmy,“ dodal směrem ke mně. Nad ohněm se peklo sele a jediná squaw tady ho polévala pivem.

                „To je domácí, nebo divoký?“ zeptal jsem se s nožem v ruce.

                „Co myslíš?“ řekl Kid a pohladil pouzdro s revolverem. Usmál jsem se.

                „Divoký vepřový je dobrý.“ Odřízl jsem si kus masa a ze žracu vylovil chleba. Po celodenním putování mi vyhládlo.

                „Můžete mi říct, kamarádi, jak se zítra dostanu do Doks nebo Starých Splavů?“

Joe se zamyslel a pak pohlédl na Bess.

                „Bessy, ukaž zítra ráno Jimmymu cestu. Ale je to kus světa. V kolik ti jede vlak?“

                „No, asi v jedenáct. A vy jedete jak?“

                „V jedenáct? To abys vstával se svítáním. Nebo ještě dřív. Tak ve čtyři. To snad ani nemá cenu, abys šel spát. My nejedem. Jsme na velkým.

                „Jen ho nechte. Nemusí být hned jako vy,“ vložila se Bessy do hovoru. Zrzek se ušklíbl.

                „Vrhněte se na to prase. Už je to upečené,“ řekl Joe a vytáhl nůž. Trampíci ořezávali kousky masa a baštili, až se jim dělaly boule za ušima. Do té idylky se polehoučku spustil déšť.

                „Volové, prší,“ vyhrkl Frank a zabalil kytaru.

                „Tak jdem spát. Co ty?“ kývl šerif na mě. „kam půjdeš? Máme tady dva sruby. Jeden pro nás, a jeden pro hosty. Necháme ti ten. My budeme dělat bordel do rána. Tak dobrou noc, Jimmy a nenech se ničím rušit. Ráno ti Bess ukáže cestu.“ Rozloučil jsem se a šel na ukázané místo. Pod skálou se krčil sroubek. Byly tu jen palandy vystlané kapradím a listím. Na stolku byla svíčka. Když její světlo osvítilo ten domeček, rozdělal jsem si věci a chystal se zalehnout.

Zavrtal jsem se do spacáku a bylo mi dobře. Nebyl to vůbec marný víkend. Najednou vrzly dveře. Nadzvedl jsem se, ale to už návštěvník vstoupil do světla. Návštěvnice. Bessy.

                „Copak? Přišla jsi na pokec?“ přimhouřil jsem oči.

                „Ne jen na pokec. Přišla jsem za tebou.“ Zuby se jí zaleskly v úsměvu. „Můžu?“ a sedla si na okraj postele. I já se posadil.

                „Říkají mi Divoká Bessy. Ale nemysli si nic špatného. Jsi po dlouhé době někdo, kdo k nám zavítal.“ Srdce mi začalo tlouct až v krku, jak se ta lesní žínka přibližovala. „Snad se mě nebojíš? Já nekoušu.“

                „Škoda,“ uklouzlo mi. Bess naklonila hlavu a zkoumavě se na mě podívala.

                „Jo škoda, jo? Ty se nezdáš, poslouchej.“

Ušklíbl jsem se.

                „Nezdám. Já totiž nejsem sen. Ale tady mi to jako ve snu připadá.“

Dívka se usmála.

                „Třeba to je sen a ty se ráno probudíš a nic z toho nebude pravda.“ To už seděla dost blízko u mě. Cítil jsem její vůni.

                „Bessy, neblázni. Já nejsem na to, abych se muchlal s nějakou holkou a pak zase šel. Když už k tomu dojde, tak ji chci napořád. A co by tomu řekli kluci? Patříš k nim, ne?“

Bessy přikývla a lehce se odtáhla. Pak se dotkla mé ruky.

                „Překvapil´s mě. Každej vždycky chce a pak odtáhne. Ty ne. Proč? Nelíbím se ti?

                „Jsi hezká, ale já prostě nechci. Nejsem takovej.“

                „Že ty si ještě panic,“ prskla s úsměvem. Zavrtěl jsem hlavou.

                „Vážně ne? A to ti mám věřit?“

Zarděl jsem se. Tyhle hovory mi byly docela nepříjemné.

                „Tak se nestyď. Já tě jen tak zkoušela. Ale jsi opravdu zvláštní. A já ti děkuju.“

 Pak se opět usmála a její dlaň se dotkla mé tváře. Ani nevíte, jak mi byl ten dotek příjemný. Jak mi moc chyběl. Jak to bylo moc nedostatkové zboží, které nešlo koupit ani v Tuzexu.

                „Tak spi, Jimmy. Budu tě hlídat a chránit před úklady noci. Ráno tě doprovodím.“ Lehla si vedle mě a já ani nevím proč, ji objal. Nechtěl jsem sex, ale taková blízkost jiného člověka mi nebyla proti srsti.

                Někdo mnou lehce zacloumal.

                „Jimmy, vstávej. Musíme jít, abys to stihl.“

Rozkoukával jsem se. Bessy seděla na posteli a ve světle svíčky se hezky usmívala. Podíval jsem se na hodinky. Bylo něco po čtvrté. Venku zpívali ptáci jak vzteklí. Vstal jsem a začal pomalu mátožně balit. Nechtělo se mi. Nejraději bych ještě spal. Bessy mi pomohla zamotat spacák do celty a vše dát do usárny.

Osada spala, když jsme vycházeli. Na obzoru se pomalu rozléval příslib nového dne. Bess mne vzala za ruku a vedla neomylně lesem. Šli jsme asi tak půl hodiny, když se kamarádka zastavila a ukázala na skálu.

                „Tady se s tebou rozloučím, Jimmy. Za tou skálou je cesta a ta tě dovede k silnici. Tam už budeš vědět. Ahoj, a nezapomeň. Jestli sem ještě někdy zabloudíš, tak třeba budem mít štěstí a uvidíme se.“ Pak si sundala z krku na kousku kůže pověšené camrátko a pověsila ho na můj. Při tom se její měkké rty dotkly mých.

                „Bess, kde bydlíš? Můžeme jet někdy na vandr. Napíšu ti.“

Trampka se usmála.

                „Daleko, Jimmy. Někdy, někde… jednou určitě.“ Znovu mě políbila a zmizela v lese. Čím jsem jí tak upoutal? Že jsem se s ní hned nevyspal? Asi jsem byl jeden z mála.  Po chvíli jsem došel na silnici, přesně jak Bessy říkala. Pořádně jsem se rozhlédl. Musím to místo zapamatovat, abych sem příště trefil.

Měsíc uplynul jak voda, a mě to nedalo. Rozhodl jsem oželet víkend na hvězdárně a jet se podívat zase na Ztracenku. Tohle místo a lidi tam mne velice lákali. Hlavně Divoká Bessy. Držel jsem v dlani to její camrátko. Mám ho pořád na krku. Je to taková připomínka té noci, kdy jsem se cítil moc hezky, když jsem jí ze spaní objímal ramena a její vlasy mne šimraly na tváři.

Stál jsem na nádraží v České Lípě. Vlak mi jel až za hodinu. Ty drážní škrty ve vlacích jsou jen na vztek. Pod břízou zase sedělo několik kamarádů. Najednou mne jeden z nich chytil za to camrátko.

                „Odkud to máš?“ Byl to už docela prošedivělý starší člověk.

                „Dostal jsem ho. Od kamarádky. Proč? Znáš ho?“ On jen přikývl.

                „To jsem kdysi dělal já. Kdysi. Nosila ho jedna holka z osady Ztracená rokle. Ale to je už dlouho.“ Vykulil jsem oči.

                „Znáš cestu na Ztracenou rokli? Odkud jsi?“

                „Já jsem Tex. A jsem z Doks.“ Přikývl jsem.

                „Jo, kousek od Doks je ta osada. Víš přesně kde? Já bych tam asi netrefil.“ Tex se na mě zvláštně podíval.

                „Trefil bych tam, ale proč tam chodit? Nic tam není. Od srpna šedesát osm tam nikdo nejezdí.“

                „Nejezdí? Jak to?“

Tex se zadíval k vlakům a pak spustil dost podivný příběh:

                „Když tenkrát sem vpadli naši bratři, aby udusili to, co se pak nazývalo Pražským jarem, považovali trampy za diverzní skupiny. Nediv se. Řada lidí nosila maskáčové bundy a tak dále, vždyť to znáš. Jeden snaživej práskač se zmínil, že tam v lese je základna protisocialistických živlů. Tak tam vlítli. Policajti a vojáci. Rusové. Byli tam tehdy tři klucí a jedna holka. Víš, já jí měl dost rád. Dostala onehdy tenhle přívěšek. Ten jeden blbec, Kid mu tehdy říkali, vystřelil a jednoho toho policajta trefil. Pak to začlo. Nedali jim šanci. Prostě je tam pobili.“ Tex se odmlčel a já měl o čem přemýšlet.

                „Jak se to ví? Co se tam stalo,“ dodal jsem potichu.

                „Jeden z těch policajtů se pár dní na to opil a všechno řekl. I to, že tu osadu vypálili. I s těly. Nechali je shořet ve srubech. Nikdo tam už od té doby nebyl, Jimmy. Proto se divím, že se to camrátko k tobě dostalo. No, máš ho, tak si ho nech. Pamatuj si, že je okolo něj velká tragédie.“ Tex se rozloučil a loudal se na vlak. Já seděl stále na té lavičce a mráz mi běhal po zádech.

Dodnes jezdím na místo bývalé osady Ztracená rokle. Dodnes se dívám na zarostlá místa, kde kdysi stávaly sruby. A dodnes čekám, kdy se strefím do té tajemné noci, kdy dávno mrtví kamarádi zase přijdou a s nimi přijde i Divoká Bessy.

---

Podělte se o povídku s přáteli