Každou chvíli sedávám na skalnatém ostrohu nad údolím. Je to velmi malebné místo, když si odmyslím to sídliště, které je vidět v pozadí a pak i zbytek města. Zavřu oči a nechám skálu hřát má záda a vyprávět příběhy. Přes semknutá víčka se mi dere do očí rudý svit zapadajícího slunce koupajícího se ve vaně plné červánků. Miluju tyto chvíle. Jsou k nezaplacení. Dokážu tady sedět věčnost, dokud černá skála vydává teplo půjčené od naší hvězdy. V létě to bývá hodně dlouho, zato v zimě si raději do sněhu ani nesedám. Ale i tehdy má tohle místo své kouzlo. Když se setmí tak z dálky se pod hvězdnou oblohou line zpěv dětí noci. Osamělý vlk hledá a volá družku, která s ním bude sdílet noc, lov a jednou mu možná i dá novou krev. Tady přece vlci nejsou, řekne si kdekdo. Ne, asi už ne. Člověk je ve své totální hlouposti a nadutosti vybil. Nejprve mu k tomu dala důvod Bible, pak tvrzení, že do přírody vlk prostě nepatří. A to, přísahám při Odinovi, řekl jeden lesní inženýr v pořadu o myslivosti. Nemusím ani snad připomínat, že i on chodí v noci do lesa, ale s nabitou kulovnicí. Jenže já je tady slýchávám. Vždy když je úplněk, nese se nad horami ten teskný nářek. Pokud se ozve blíž, psi v kolonii zahrádek se můžou pominout. Pradávná hrůza sevře jejich srdce. Vědí, že nocí jde tichý zabiják, který rád jejich maso.

Dnes mi všechno padalo z rukou. Je pátek a já se těším domů. Šéf na mne kriticky kouká a ptá se, jestli už mám připravený návrh smlouvy pro zákazníka. Jsem totiž finanční poradce. V České republice je toto povolání ceněno asi jako prodavač bot v El Bundovi.

„Jo, mám. V pondělí jdu za tím pánem.“ Pan ředitel pokýval hlavou a vyhnal mě domů. Jak jsem mu byl vděčný.

Doma žádná změna. Podíval jsem se do ložnice, tam nic nového, tak jsem šel k lednici a tam jen oběšená myš. Ale dnes je pátek a je úplněk. Půjdu do lesa. Sednu si na skálu a budu poslouchat, jak skřítkové šustí v listí. Onehdy na Samain jsem jim dal ke studánce trochu vína. Rozsvítil jsem svíčku, provolal k duchům živlů a pak řekl:

„Je to vaše.“ Poodstoupil jsem, abych nerušil. Svíčka najednou zhasla a lesem se rozlehlo šustění, jako kdyby desítky malých nožiček utíkaly ke studánce, kde se to celé konalo. Bylo to tajemné a krásné. Tma vše skryla a já si mohl jen představovat, co se děje. Pohádky nelžou. Jen lidé lžou ze své omezenosti a pohodlnosti.

Z rádia se linula jedna Landova písnička - Vlkodlakům. Usmál jsem se. Jak příhodné na dnešní noc. Podíval jsem se oknem na dvorek. Obloha byla krásně modrá. Dnes uvidím Měsíc v celé jeho kráse. Chci vidět i jeho východ nad krajinou.

Oblékl jsem si věci jako na vandr. Kdo ví, kde budu chodit a lézt. Přes ramena jsem si přehodil kožíšek a šel. Na ulici bylo docela dost lidí. A spousta z nich se otáčela. V očích udivení, pohoršení, ti mladší i posměch.

„Ty vole, co to je?“ třesklo mi za zády. No jo, trhněte si. Přesto jsem se ohlédl. Dva kluci a jedna holka jdoucí někam na diskotéku, na mě vytřeštěně hleděli a smáli se na celé kolo. No, já bych na té jejich diskotéce chcípnul, ale oni by zas pošli v lese. Přidal jsem do kroku. Slunce se klonilo k obzoru a dnes je den kdy střídá vládu s Měsícem. Slunce zapadá, Luna vychází.

Lesní ticho staletých dubů pohltilo mou přítomnost. Lehce našlapuju v hlíně a hromadách barevného listí, které vítr už poshazoval ze stromů. Mířím ke skále, jen dnes nesmím koukat na západ, ale na východ. Jak za starých časů.

I když je nezvykle teplo už jsou cítit lehké závany nočního vzduchu. Sedl jsem si na vyvýšené místo a zadíval se na udanou světovou stranu. Stíny pomalu mizely a místo nich se objevila veliká narudlá koule s poznamenanou tváří. Měsíc je červený…to prý bude dnes v noci prolita krev. Nic neobvyklého. Sáhl jsem do žebradla, zda tam mám láhev medoviny. Tu dnes obětuji vlčí bohyni Měsíce. Ani nevím, jestli taková je. Ale to je přeci jedno. Prostě ji dám oběť, už jen za tuto krásnou chvíli.

Luna rozhodila svůj závoj po krajině a svět získal nový vzhled. Z údolí od potoka stoupala lehká mlha a zakrývala prvky lidské činnosti. Na jejích chuchvalcích se odráželo měsíční světlo a to dodávalo okolí mystický nádech. V myšlenkách jsem se přenesl o jeden pár tisíciletí zpět. V dálce planou ohně, které hlídají stáda a u nich bdí pastevci. Keltská hradiště zaujímají svá majestátná místa a jejich hlídky střeží klid v kraji. Jak bylo tehdy na jednu stranu lehčeji. Vzpomněl jsem si na svou návštěvu Úhoště. Místo kde se rozkládalo obrovské oppidum pro mnoho tisíc obyvatel. Dokonalá obrana zajišťovala prakticky jeho nedobytnost a tím i klid lidí, kteří zde žili. A kde je jim dnes konec? Zdi jejich domů zarostly trávou a pak přišli jiní lidé a sotva znatelné trosky použili na stavbu vlastních domů. Dnes se tam už jen prohání vítr a zvědaví turisté.

Měsíční tvář putovala po nebi a na vztek astronomům překrývala svým svitem drtivou většinu hvězd. Dnešní noc se dá jen o obloze snít. Seskočil jsem ze svého „trůnu“ a šel mezi stromy. Tady je hra mlhy a měsíční záře ještě krásnější. Vždyť takhle ten les vypadal i tehdy. Před mnoha věky. Blížila se půlnoc a já se chystal na další mystický zážitek. Lidé v pravěku a starověku ctili Měsíc jako takový. Sice mu později dali podobu nějakého boha, či bohyně, ale princip byl stejný. To jen my už dnes víme, že Luna je souputníkem naší planety, že má vázanou rotaci, a proto nám ukazuje pořád stejnou stranu. Víme, že je od nás vzdálena asi tři sta padesát tisíc kilometrů a že má průměr tři a půl tisíce kilometrů. Ale nevzalo nám to něco? Alespoň většině lidí?

Půlnoc odbila a já pozvedl medovinu k Měsíci.

„Luno, strážkyně noci. Přijmi tento dar od svého obdivovatele. Přijmi ho za to, že jsi, za to, že tu teď můžu být,“ zašeptal jsem, abych nerušil to velebné ticho chrámu přírody. Díval jsem se na měsíční moře a vnímal sílu okamžiku. Byl jsem jako dávný Kelt? Nebo Slovan? Nebo ještě někdo dřívější? Byl jsem jako pradávný lovec, který na kopí nabodl kus svého úlovku a pozvedal ho k Měsíci? Snad. Nebo jsem jen trapák, co tady zkouší nějakou šaškárnu. No, ještě že jsem tady sám. Ale přece. Cosi mne ovanulo. Něco tajemného a já se najednou cítil jako součást lesa. Klenba stromů zaručovala bezpečí. Jakoby z oblohy mohla přijít hrozba. V oparu, který byl rozlitý po lese, se přede mnou něco pohnulo. Zpozorněl jsem. Tak tu asi opravdu nejsem sám. Teď vyleze nějaký magor, co si to samé myslí o mně a bude se ptát, co to tady jako zkouším. Nebo naopak. Bude to stejný blázen jako já.

Když se stín dostal na světlo, myšlenky, co jsem měl v hlavě, mne opustily. Přede mnou stála žena v bílém. Byla bosa a nahá. I když nevím, jestli dalo nazvat nahým tělo pokryté srstí. A navíc neměla lidskou hlavu. Její tvář zdobená jemnou čelenkou s drahokamem byla tváří vlka. Oči si mne prohlížely a já nevěděl, co mám dělat. Nohy mi zdřevěněly, tak na útěk nebylo ani pomyšlení. Chvíli se ještě dívala a pak natáhla ruku k mé. Promluvila.

„Jsem Matka Noci. Jsem Pramáti vlků a lidí jako ty. Kdysi někteří z mého rodu přešli hranici a s pomocí síly bohů se spojili s lidmi. V některých z vás jejich krev nadále koluje, ale vy jejímu volání už nerozumíte. Ale krev nezapomíná. Volal jsi mne a já na volání svých dětí slyším.“ Přitom se mě dotkla a mým tělem projel výboj síly, jako bych dostal elektrickou ránu. Její hlas duněl po skalách a stromech a až po chvíli mi došlo, že duní jen v mé hlavě. Její ústa se ani nepohnula.

„Přinesl jsi mi dar a já si pro něj přišla. Dáš mi ho?“

„A-ano, paní,“ vykoktal jsem a připadal si velmi trapně a neuctivě. Vlčice se usmála. Ač její tvář nebyla lidská, byla velice krásná. Hříva stříbřitě bílých chlupů, či snad vlasů, jí tvořila okolo šíje svatozář, dalo-li se to tak nazvat. Oči mi sklouzly na ruku. Bělostné prsty zakončené černými nehty, které ale více připomínaly drápy, obepínaly mé zápěstí. Skvostné prsteny zdobily i tato místa. V druhé ruce se jí objevil růžek na pití. Pochopil jsem, co chce a nalil jí medovinu z láhve. Pak jsem před ní konečně poklekl. Byla to bohyně a já považoval za troufalé na ni tak civět. Musí jí být zima, blesklo mi hlavou při pohledu na její bosé nohy stojící v listí. Ani nevím, co mne to napadlo, ale sundal jsem svou kožešinovou vestu a zabalil je do ní.

„To bylo velmi laskavé,“ řekla a pokynula mi, abych vstal. Znovu chytla mou ruku a pohlédla mi do očí.

„Volání rodu a volání krve. Brzy mu porozumíš.“

Zabolelo to. Její zuby mi prokously kůži na předloktí a krev začala kapat do jejího poháru. Pak mi ránu olízla a ta zmizela. Hojivost vlčích a psích olíznutí dotažené k dokonalosti.

Vlčice se napila. Najednou se začaly dít změny. Cítil jsem půdu daleko silněji než před tím. Vůně, která byla tak opojná, že se z ní točila hlava. Zvuky nočního lesa byly silnější a já jim začínal rozumět. Vidění se mi změnilo. Tělem projel zvláštní pocit a já najednou začal chápat. Vrhl jsem se do toho listí a převaloval se v něm. Vnímal jsem tu vůni celým tělem. Pak jsem opět pohlédl na Vlčici. Už nevypadala jako lidská žena. Stála na čtyřech, jako já. Svět se stal jiným.

Smečka je s tebou když přemáhá tě chlad, nebudeš mít hlad, ale nesmíš se ptát…prolétla mi hlavou sloka z písničky Daniela Landy a já přesně věděl, co to znamená. Zavětřil jsem. Pach, který po sobě nechala osamělá srna, byl lákavý. Ohlédl jsem se na bohyni a ta kývla. Vyrazili jsme. Mé tělo i mysl ovládl lov a touha po kořisti. Tlapy se lehce dotýkaly země a tělo pracovalo jako sehraný orchestr. Byla to radost. Stopa byla stále silnější a silnější. Nasával jsem ten slibný pach, který nás neomylně vedl. Konec lesa mne zarazil, ale pak jsem ji uviděl. Stála na louce a pásla se. Sledoval jsem vítr. Byl dobrý. Vlčice se odplížila a zamířila z druhé strany. Neuteče nám.

Nemáš co ztratit proto nejlepší je lov, pochopil jsi dávno, že se nenažereš slov.

Vyrazil jsem, jak nejrychleji to šlo. Srna zareagovala, ale ucítila jiné nebezpečí. Vlčici. Kořist zmateně skákala a zoufale se snažila nalézt cestu ven. Na jedné straně já, na druhé bohyně a na další neprostupné křoví. Pozdě. Má váha jí dopadla na hřbet a srazila do trávy. Pak už jsem jen v čelistech ucítil prasknutí a teplou krev. Srna se ještě chvíli zmítala, ale její boj byl zbytečný. Bylo po všem. Maso, cítil jsem čerstvé maso, ještě teplé. Vlčice mi olizovala rty a slízávala krev. Nechal jsem ji. Přemohl jsem se a poodstoupil od kořisti. Matka rodu má přednost. Ona dá opět novou krev. Musí být silná. Její zuby začaly rvát srnčí tělo. Z otevřených ran se linula lákavá vůně. Hladově jsem přešlapoval, a čekal, až se Vlčice nakrmí. Pak odstoupila ona. To bylo znamení. Šťavnatá krmě začala plnit mé útroby. Prožíval jsem euforii. Bylo to dokonalé.

Začínalo svítat. Tušil jsem, že je čas k návratu. Nechtělo se mi. Lidský svět je oproti tomu vlčímu strašlivý. Lidé už zapomněli na smečku. Už nevědí, co to je. Ještě jednou mne prostoupila vůně podzimního lesa a pak…opět jsem viděl svět lidskýma očima. Pomalu jsem se sbíral ze země. Napůl prázdná láhev medoviny ležela vedle mě. Byl to snad jen sen? Pocit plnosti žaludku, ale ukazoval na něco jiného. No, jdeme domů.

Vyšel jsem z lesa a viděl lidi. Hnali se do práce a z hospod.

„Teda, tys tomu asi dal, co?“ ozval se jeden týpek, který se zrovna přimotal z Bowlingu, což je jeden z podniků tady na okraji města.

„ Proč?“

„No, že máš hubu vod krve, vole.“

---

Podělte se o povídku s přáteli