Vše začíná v městě zvaném Chicago a ke všemu na Vánoce. Ulice byly ověšeny girlandami a z výloh krámů se na kolemjdoucí zubil obtloustlý plyšový Santa. Z rozhlasu zněla jedna vánoční odrhovačka za druhou a vše se zdálo poklidné a plné sváteční nálady. Dokonce i majestátně vyhlížející hotel a restaurace Zlatá kachna vábil zákazníky bohatou výzdobou. Jídelní lístek tohoto podniku byl však tak drahý a nezajímavý, že se jen málokdo obtěžoval do restaurantu zajít. Přesto na chodníku potřísněném šedou a matlavou sněhovou břečkou zastavilo černé auto.

Dveře spolujezdce se otevřely. Vyskočil z nich mohutný muž v tmavém obleku, jenž byl na nohavicích mokrý od sněhové patlanice na ulicích. Bystře se rozhlédl kolem sebe a poté zaťukal na zadní okénko vozu. Klapl zámek a z auta ladně vystoupil pohledný, hubený chlapík v šedém kvádru a s buřinkou stlačenou do čela, Vlasy měl uhlově černé a oči hnědé. Jedna z jeho rukou byla jakoby přilepena v pravé kapse kalhot. Jejich látka se kroutila a ukazovala tak přibližnou velikost a tvar mladíkovi pistole. Říkal jí „Darling“ - Miláček. Dobře, přiznávám, že to není příliš originální, ale Don Sanchez tu nebyl od toho, aby vymýšlel zajímavá jména pro své zbraně.

Celý tento jev sledoval někdo, kdo nebohému šéfu mafie přál jen a jen to nejhorší. Hlídkoval v okně protějšího domu, který byl snad celý ověšen nejrůznějšími kýčovitými vánočními ozdůbkami. Chlapík v širokém sombreru a mrožím knírem třímal v ruce dalekohled a pozorně s ním pozoroval každý Sanchezův pohyb. Jmenoval se Manuel Pedro. Když Talián zašel do hotelu a jeho bodyguard za nimi práskl hlasitě dveřmi, vyskočil Manuel jak píchnutý včelkou a začal nadávat. Odvrátil se od okna a zahleděl se na tři stejně kníraté Mexikány stojící v řadě uprostřed pokoje, kde se nacházeli. „To už přestává všechno. Taliáni lezou už i do Zlaté kachny.“ Všichni tři chlapíci vypadali přihlouple a docela neschopně. Možná právě proto se na ně seňor Pedro obořil: „Dochází vám, amigos, že to je naše území?“

„Ale jistě, seňor Pedro,“ ozvalo se sborově.

„To jsem rád.“ Manuel se na chvíli odmlčel, asi aby se sám sebe mohl zeptat, s jakými lidmi to tady vlastně rozpráví. Pak se usmál a hlasem, jakým se vysvětluje zabedněnému malému dítěti, že jedna a jedna jsou dvě, pokračoval. „Jistě vám je také známo, že Zlatá kachna je naším hlavním stanem. Snad ani nemusím vysvětlovat, jak je nepraktické mít doma nepřátele a konkurenci. Seňor Minuto.“

Ukázal na nejmenšího a nejdrobnějšího z Mexikánů před sebou. „Máte to, o co jsem vás předevčírem žádal?“ „Si, seňor Pedro. Mám to.“ Strčil ruku do kapsy a vytáhl malou zelenou krabičku převázanou červenou stužkou. Do druhé ruky uchopil ovladač s jediným červeným tlačítkem, pod kterým byl nápis „NADÍLKA“. „Stačí zmáčknout a seňor Sanchez poletí ke hvězdám. BUM!“ chlubil se Minuto svým výtvorem. Podal ovladač i nebezpečně tikající krabičku svému šéfovi. Ten ho poplácal po zádech a strčil ovladač i smrtonosný dáreček do náprsní kapsy. „Miluji Vánoce, amigos.“ Poté odešel z pokoje a pak i z domu, broukajíce si pod vousy Nesem vám noviny, poslouchejte.

Procházel se po namrzlém chodníku a měl náladu lepší než kdy jindy. Chtěl si počkat na Sancheze před hotelem a pak mu nenápadně vsunou dar do kapsy. Ten hloupý Ital tak dlouho nešel. Manuelova dobrá nálada byla ta tam. Stát na mrazu jako úplný idiot. Tak si svůj triumf vážně nepředstavoval.

Manuel byl sice nemilosrdný mafi án, ale už za pár hodin se celá Amerika vzbudí a půjde ke stromku rozbalit dárky. „Caramba!“ vykřikl, protože pro samé spřádání ďábelských plánů zapomněl své drahé ženě koupit vánoční dárek. „No,“ pomyslel si, „asi se nic nestane, když se tady podívám po nějakém tom dárku.“ Pohledem spočinul na malém obchůdku s náramky, náušnicemi, zlatými hodinkami a náhrdelníky. Rozběhl se dovnitř. Brzy už zase stál před Zlatou kachnou, ale tentokrát s kapsou dmoucí se pýchou, že má tu čest uschovávat dámské náramkové hodinky nejvyšší kvality úhledně složené v malé zelené krabičce s červenou mašlí. „Konečně. Ten si dal ale načas.“ Sanchez vyšel majestátně ze Zlaté kachny. Manuel se pustil po chodníku jeho směrem. Skoro poklusem do něj vrazil. Podařilo se mu Taliána shodit na zem a při spěšném omlouvání mu strčit do kapsy dárek, který byl opravdu bomba. Ještě jednou se omluvil a pak, pochechtávaje se tiše a zrádně odešel pryč.

Večer uléhal vedle své manželky s nádherným vítězným pocitem. Dnešní den byl tak úspěšný. Podařilo se mu podniknout první krok k atentátu na Dona Sancheze a koupit své ženě krásný dárek k Vánocům. Byl na sebe tak pyšný.

Ráno jakoby zobrazovalo ráj Pedrova života. Když vyskočil z postele a sáhl do nočního stolku pro ovladač k malé bombičce, splnily se všechny jeho sny. Hodiny odbíjely přesně devět. Manuel se usmál a pohlédl na vánoční stromeček, pod který již naaranžoval krabičku s hodinkami pro svou milovanou ženu. „ Tres, dos, una…“ Manuel zmáčkl knoflík na ovladači. V ten moment zrovna Sanchez rozbaloval svůj vánoční dárek. „Jé, hodinky. Takové jsem si vždy přál.“

---

Podělte se o povídku s přáteli