Povídka Cesta mrtvé duše a prázdného těla je z knihy Rytíři a jiná havěť.

Další povídky 14leté autorky můžete zhlédnout na www.agatakestrankova.cz.  

„Jak krásná a poklidná noc,“ pomyslel si Godwin. „Možná až moc.“ Díval se skrze hledí své lesklé přilbice. Přestože byl velice unavený, rozhlížel se bystře po krajině kolem sebe. Měl dobrý výhled, poněvadž stál na vysokém skalnatém kopci pnoucím se nad okolními lesy. Vše bylo tak klidné a tiché, jen duše Godwinova se nervózně svíjela v jeho nitru a toužila, vykřičet své obavy do tmy. Přestože byl muž nelítostný a zatvrzelý voják, měl strach. Opravdový strach, přesně takový, jako je ten před bitvou, ze které se už nemusíte vrátit živí.

Někomu by se mohlo zdát, že je ho na vojáka škoda, protože byl vysoký a celkem pohledný. Tvář ošlehanou větrem mu lemovaly tmavé vlasy a jeho hnědé oči působily něčím, co by se dalo nazvat děsivou elegancí. Oblečením nebyl nijak zvláštní. Nosíval obyčejnou modrou tuniku, plátěné černé kalhoty a nablýskanou přilbu, ostatně jako všichni vojáci Neorského království. 

Posadil se na zem a dál upřeně zíral na lesy pod sebou. Tu pitomou hlídku nesnášel. Byl tak ospalý a ten protivný meč mu tolik překážel. Po chvilce rozhodování ho odepnul a odhodil stranou. Hlava mu co chvíli padala únavou na rameno, ale on se spánku dokázal ubránit. V tom měl již náležitou praxi. Tímto stylem přežíval ještě několik hodin, které byly naplněny neklidem a starostmi. Lesy kolem mohly být plné skrytých nepřátelských Murgů. To však bylo Godwinovi upřímně jedno, protože on by jejich útok hned viděl a určitě by se sám dokázal rychle klidit pryč. „A co mi je do ostatních?“ pomyslel si.

Godwin se postavil, protože měl pocit, že ho někdo už každou chvíli vystřídá. Popošel pár kroků blíže ke hraně skály. Jen tak se podíval dolů a vtom uslyšel šelest keřů a praskání drobných větviček. Něco zasvištělo vzduchem a zabodlo se do Godwinova ramena. Ten zařval a sáhl k svému boku. Pro co? Pochva s jeho mečem ležela dobrý kus od něj. To už uslyšel strašlivý válečný pokřik a uviděl, jak po skále šplhá padesát, ne, sto odporně slizkých Murgů. Ti první se už vyhrabali nahoru a jeden se hrozitánsky zasmál a uhodil Godwina pěstí do obličeje. Voják zavrávoral a ještě stačil spatřit jednoho obzvlášť velkého Murga, jak na něj míří samostřílem. Ozvalo se tiché zasvištění a šíp z kuše prolétl Godwinovým hrudníkem a zabodl se do stromu za ním. Muž se poroučel k zemi.

Po několik příštích minut viděl nebohý voják jen obrysy velkých oblud, jak masakrují jeho ospalé a vyděšené kamarády. Někteří se snažili spasit útěkem, jiní bojovali. Najednou se rozhořely stovky ohňů. To už ale Godwin neviděl. Vše se ponořilo do tmy a on věděl, že je konec. Krev z něj tekla proudem a cítil, jak naň doléhá smrt. S vypětím všech sil naposledy otevřel oči. Naskytl se mu pohled na trpký boj a spoustu krvácejících těl. Potom ztuhl s očima rozevřenýma dokořán čirou hrůzou.

Zatímco Godwinovo tělo leželo bez hnutí, jeho duše ho opustila a odlétala někam do daleké dálky, pryč od bojů a tryskající krve. Svištěla vzduchem stejně jako šíp, co ukončil jeho život. Letěla tak dlouho a bez přestávky. Po čase, jenž se nemohl považovat ani za dny, měsíce

či roky, se konečně zastavila a začala zvolna klesat. Sotva se jeden z jejích lesklých ocasů dotknul písčité země, Godwin procitl. Rozhlížel se kolem sebe stejně bystře, jako by byl stále tam na skále v srdci temných lesů. Teď však stál uprostřed nedozírné pouště. „Kde to asi jsem?“ pomyslel si. „Kde to jsem?“ vykřikl tentokrát nahlas. Nikdo mu však podle očekávání neodpověděl. Potom pohlédl na sebe. Byl docela nahý. Zaklel a rozhlédl se kolem dokola, jestli se někdo neschovává za písečnou dunou a potají ho nesleduje.

Bál se více, než když proti němu běželo stádo těch hnusných oblud. Zmateně a bez cíle se rozběhl vpřed. Po chvíli se zastavil a popadl dech. Když se trochu uklidnil,

musel sám přiznat, že se mu jde docela dobře. Neměl ani žízeň. Brzy se před ním objevila cesta. Tak pokračoval dál a dál. Všude písek, ticho a žádný vítr. Jen tak se dá popsat krajina kolem zmateného Godwina.

Po několika minutách chůze po kamenité cestičce se ozval hlas – vysoký a pronikavý. „Godwine! Godwine!“ Voják vykřikl a vyvalil oči zděšením. Uviděl totiž postavu. Sice nehybnou a skoro průsvitnou, ale byla tam. Vypadalo to, že je to jakýsi muž se střapatými rudými vlasy, oděný do blankytného hávu. Godwin ho moc dobře znal. Pamatoval si ho jako toho gaunera, který ho dvakrát málem zabil. Poprvé to bylo v hospodě a podruhé v bitvě, protože se zbaběle přidal k nepříteli. Ale když se setkali v bitevní vřavě potřetí, udělal s ním nelítostný voják Godwin krátký proces. Rozštípl mu sekyrou hlavu vejpůl. „A patří mu to grázlovi jednomu,“ pomyslel si, když si vzpomněl na tu krvavou chvilku pomsty.

Přinutil se odvrátit oči od zrzavé postavy a rychlým krokem se pustil dál. Téměř ihned se před ním objevil další muž. Ten obličej voják také znal. Jednou v hostinci se s ním popral a ani nevěděl, jestli v sebeobraně nebo jen ze vzteku ho shodil ze stolu a srazil mu vaz. Muž mu plivl pod nohy. Godwin se po něm chtěl ohnat pěstí, ale postava zmizela a objevila se opodál. Voják vykřikl a v očích měl hlubokou paniku.

Jak tak šel zmateně pouští, zjevovali se mu další a další. Viděl toho chlapa, kterého kdysi umlátil k smrti, když v jedné zpropadené bitvě neměl meč ani štít, a dokonce i toho namyšleného mladíčka, jenž ho urazil a kterého vyzval na souboj. Pro chlapce to byl předem prohraný boj, ale Godwin ho stejně chladnokrevně a docela bez výčitek probodl skrz na skrz jeho vlastním rapírem.

Tolik tváří viděl voják a poprvé v životě si uvědomil, že jeho metoda potkat, zamračit se a zabít nebyla docela správná. Konečně ho alespoň trochu zatlačilo svědomí. Možná to také bylo proto, že jak dál pokračoval osamocenou cestičkou v poušti, šlo za ním čím dál víc osob již dávno mrtvých jeho vlastní rukou.

Po několika hodinách se už dávno zapomenutí lidé ztratili a začala se objevovat zeleň a dokonce i trochu toho větru. Brzy už Godwin stál na hebké trávě. Asi právě proto, že konečně pochopil, že to, co vidí, není jen sen, ale skutečnost, začal prosit všechny bohy, na které si vzpomněl, o odpuštění.

Za několik chvil spatřil před sebou údolí plné květin a stromů. Usmál se a chtěl seběhnout z kopce vstříc tomu krásnému zázraku, ale něco jakoby ho táhlo zpátky. Ta neviditelná síla byla tak mocná. Byla silnější než vypracované svaly muže, kterého ještě nikdy nikdo takhle jednoduše nezastavil. Chvíli se vzpouzel a marně bojoval s jakýmisi neviditelnými zábranami, když pochopil. Jeho činy nebyly hodny odpuštění. Otočil se a s očima plnýma trpké prohry, pustil se Godwin krajinou plnou písečných dun doufajíce, že se jeho černé duši dostane klidu.

---

Podělte se o povídku s přáteli