Ani nevím, jak jí říkali. Nemám na jména paměť a to její zapadlo do hlubin mozkových závitů. Já jí říkal Ta, která přichází s večerem. Líbilo se jí to a slyšela na to. Co ale s jistotou nezapomenu, byla její tvář. Bledá jak měsíc v úplňku orámovaná černým vlnitými vlasy. Dnes by někdo řekl, že to byla gothička, ale tehdy se nic takového nenosilo a na vandry takové holky nejezdily. On ale byla jiná. Moc toho nenamluvila. Možná to byla cikánka, ale asi ne. Byla prostě jen jiná. Mezi trampy to nevadilo. Brali jsme se takoví, jací jsme. Nikdy s nikým nepřijela. Vždy se prostě objevila na campu. V létě přicházela později, zato v zimě tam byla dříve, než my. Asi bydlela kousek odtamtud.

Jednou, jak už to tak bývá, vítr zavál pár toulavých duší na Black Wolf. Malebný maličký sroubek v Údolí smrti. Ani nevím, kde se ta poetická jména brala. Jestli vznikla už před válkou, nebo až po ní. Jisté je, že tento kraj Českosaského Švýcarska měl pohnutou historii. Pamatoval tlupy Freikorpsu a jejich bitky s jednotkami SOS, pak o sedm let později zase boje polských vojáků s wehrmachtem a Waffen SS. Střílelo se tu snad ještě devátého května. Ono je vyšťourat z těchto skal a hlubokých údolí byl problém. Trampové sem zase přišli, když tamti odešli a snad přišla i nová jména.

Seděli jsme u ohně, já, Frank, Diego a Chřestýš. Byl listopad, měsíc Bobrů. Indiáni a western byli náš idol a tak jsme se snažili dělat některé věci jako oni. Tehdy zase přišla. Prostě se zjevila na cestě, se svým nemoderním batůžkem. Každý jí ho obdivoval a tajně záviděl. Byl to batoh Horských myslivců.

„Ahoj,“ ozvalo se ze šera.

Poněkud drsně a westmansky jsme sáhli po zbraních. Přitom to byla jen pošetilost. Několikanásobný vrah, by nás asi nezdravil dívčím hláskem.

„Ahoj,“ odpověděli jsme. Dívka přišla do světla ohně. Usmál jsem se

„Ta, která přichází s večerem. Máš zpoždění. Večer už dávno nastal.“ Slabě se pousmála a jen pokrčila rameny. Usedla. Hovor u ohně nějak začal váznout. Mezi drsné lovce a indiánské bojovníky usedla jedna křehká squaw a my najednou nevěděli co dělat. Diego přiložil na oheň, Frank se začal přehrabovat ve žracáku, Chřestýš si zapálil cigaretu míru. Já se jen díval. Líbila se mi. Moc se mi líbila.

„Jste nějak zticha? To vám došla řeč, nebo tu pro mě není místo?“ zeptala se. Okamžitě jsme ji všichni začali ujišťovat, že místa je dost. Jen jsme přemýšleli, kdo bude ten první statečný a řekne, že nebude spát v boudě, jelikož pět se nás tam prostě nevešlo. A že Ta, která přichází s večerem, nebude spát venku, bylo jasné. Jenže, kdo z nás oželí tu možnost spát s krásnou holkou. Nakonec jsem to byl já, kdo se rozhodl zůstat venku. Kluci na mě s obdivem pohlédli a začali si chystat věci na spaní. Teplota už padala pod bod mrazu. Stejně bylo jasné, že tu ta holka nezůstane. Vždycky ráno byla pryč. Nikdo nevěděl proč a ona to nikdy neobjasnila. Prostě to tak nějak patřilo k tajemnosti, která ji obestírala. Frank si dovařil svůj chalupářský guláš z konzervy a nabídl naší návštěvnici. Opět se pousmála a odmítla. No, nedivil jsem se jí. Tento pokrm byl nevalné kvality.

„Nemáte kytaru, kluci?“zeptala se. Zavrtěl jsem hlavou.

„Já ji moc nevozím. Jen překáží.“ Pokrčila rameny.

„Škoda. Tak co budeme dělat?“

„Jimmy by mohl vyprávět. Ty tajemné příběhy. O duchách,“ řekl Chřestýš. Ošil jsem se.

„Dneska?“

„Jo, Jimmy, dneska.

To už ožil i Frank.

„Jo, já nedávno koukal na Drakulu. Hrála tam Maciuchová. Teda, bylo to hustý. Já se normálně bál.“

„To se nediv, ty si posera,“ uchecht se Diego.

„No, já nevím, ale chtěl bych vás vidět, kdyby se tu nějaký upír objevil. Co byste dělali?“ Její tmavé oči na mne pohlédly s pobaveným otazníkem.

„Vytesal bych tady kolík, a to by pak viděl,“ holedbal se Chřestýš.

„Asi bys neměl tolik času, Wamblitanko,“ odpověděl jsem mu já.

„Proč ne? Já jsem rychlej.“

„Ale on ještě rychlejší,“ řekla dívka nečekaně. „Než bys něco udělal, ležel bys na cestě a byl mrtvý.“

„No jo, chlap je silnej. Tak kdyby to byla upírka.“

„A ty bys měl to srdce jí zabít?“ zeptal jsem se. Chřestýš na mne vykulil oči.

„No, kdyby mě chtěla kousnout?“

Pohled té, která přichází s večerem, se stočil na mě.

„A ty, Jimmy? Co bys děla ty?“ Při jejích slovech mne zamrazilo, jelikož se z koruny stromu nad srubem ozvalo úpěnlivé volání sýčka.

„Já? Nevím, asi bych byl dost vykulený, ale nedokázal bych jí ublížit. I když, jestli by mne chtěla zabít? Také jsem o tom dost četl. Upír se vrhne na oběť, prokousne jí hrdlo a pak ji vysaje. To bych asi nebral.“

„To asi nikdo. Myslím to jinak. Kdyby se tu nějaká objevila a začala vás svádět. Tak asi ani nemrknete a ty Chřestýši bys ten svůj kolík zahodil pěkně daleko. Ale to je jen fantasie. Upíři asi nejsou. I když tady se o upírovi kdysi vyprávělo. Ale je to už dlouho.“ Zbystřili jsme.

„Povídej.“

Pokrčila rameny.

„Za pravdu neručím. Jen co jsem slyšela od babičky. Bylo to ještě před válkou. Tehdy se tu potulovaly různé existence. Trampové, antifašisti z Německa co utíkali před gestapem, henleinovci a nakonec i esesáci, kteří překračovali hranice a unášeli za pomocí sudeťáků osoby, o které byl v Reichu zájem. Tady ve Vysoké Lípě se prý jednou objevil nějaký člověk. Byl to podivín, ale ujal se práce hrobníka, kterého někdo krátce před tím zabil. Zároveň byl i truhlář, tak vyráběl mimo jiné i rakve. Nikoho neměl, jen dceru. No čas utíkal a na neznámého podivína, prý se jmenoval Joachim, si lidé zvykli. I na tu jeho holku, která se držela raději doma. Co taky jiného. Do města daleko, a tady v horách bylo sice práce dost, ale i bída. Jenže…čas je neúprosný. Vedle v Německu přišel k moci Adolf, a tady se objevili Henleinovci. Pravda je, že Joachim měl nějakou práci a to jako truhlář, tak i hrobník, tak si občas přišel i k pár korunám, ale zas tak moc to nebylo. I to ale někomu stačilo. Jednoho dne mu někdo v noci namaloval židovskou hvězdu na dveře a nápis Jude. Bylo zle. Každý normální člověk by odešel, ale on ne. Byl už starý, a jak sám říkal, už se mu nikam cestovat nechce. Ono je to prý přejde. Tak to šlo ještě nějakou dobu. Byl klid. Tohle byl ojedinělý výstřelek. Ty hlavní srazy a pochody se děly ve městech, ale na malou vesničku se nějak nemyslelo. Lidé tu tak nějak žili a na politiku se mohli vykašlat. Ta je neživila. Až jednou na podzim roku třicet osm…

Bylo to už pozdě večer, když se ozvalo zoufalé bouchání na dveře. Joachim opatrně vyhlédl ven. Věděl, co se děje tady v pohraničí a jak lidé magoří. Venku ale stál jen jeden člověk a něco držel v náručí. Ve starém hrobníkovi se ozvala křesťanská výchova a tak šel otevřít. Neznámý se okamžitě nacpal do dveří a horečně mumlal:

„Prosím vás, pomožte mi. Honěj nás. Mou sestru postřelili!“ Joachim se zahleděl na balík v náruči svého návštěvníka. Teprve teď v něm rozeznal lidské tělo.

„Rychle, uložte ji sem,“ ukázal na kanape v kuchyni. „Kdo vás honí?“

„Kristl, ohřej vodu,“ řekl dceři, která se objevila v kuchyni.

„Gestapo.“

Joachim jen zakroutil hlavou. Věděl, že pro ty ostré hochy není státní hranice žádnou překážkou. Jestli se na obranu této dvojice někdo postavil, jistě leží někde bradou vzhůru. A to se muže stát i jemu, pokud je tady najdou. Nocí se nesl štěkot psů a křik. Joachim opatrně vyhlédl oknem. Zatrnulo mu. Po silnici se hnalo asi tak šest mužů s baterkami a pochodněmi. Pásky na rukávech a okované boty dávaly tušit, kdo to je. Psi tuhle skupinu smrti zavedli před dveře stavení starého hrobníka. Rány pěstmi do dveří a štěkot té krvelačné smečky nenechal v posteli jedinou živou duši v okolí. Všichni se dívali, jak vyvlékají starce z domku a srážejí ho na zem.

„Tak co, ty židovská svině!! Kam jsi je schoval?!“ řve muž v civilu, jen páska ze znakem hákového kříže dává tušit co je zač. Za ním stojí čtyři vojáci v německé uniformě. Dva ordneři smýkají Joachimem po zemi. Jenže psi najednou začnou jančit a s kňučením tahají své pány dál po cestě.

„Dost,“ štěkne jeden z esesmanů. „Tady nejsou! Psi jdou dál po stopě. Komm, schnell!“

Ordneři pustili nebohého hrobníka.

„Vykopej si hrob, Žide, jelikož my se vrátíme!“ křikl jeden na rozloučenou a skupina běžela dál vedená psí smečkou. Joachim se pokoušel zvednout ze země a utřít si krev, která mu tekla z rány na hlavě. Kristl se mu snažila pomoci do kuchyně.

„Hajzlové jedni,“ uplivl si. Pak dceru odbyl: „Raději se postarej o tu zraněnou ženu.“

„O tu se už postaral Pán Bůh. Je mrtvá, tatínku. Proč nám nadávají do židů? Vždyť nejsme,“ říkala Kristl se strachem v hlase.

„Jdi se umejt. Jsi celá od krve. A vy,“ otočil se na muže stojícího u kredence, „mi pojďte pomoci.“

„S čím?“ zeptal se cizinec přiškrceně.

Joachim kývl směrem k mrtvé.

„Je přece mrtvá, ne? Musíme ji pohřbít. Přinesu rakev a pak ji odvezem na hřbitov. Mám tam vykopaný hrob. Dnes jsem ho dodělal.“

„Ale to nejde!“ vykřikl ten muž. „Je to moje sestra!“

„A proto ji nepohřbíme? Jestli vás tady najdou, tak nás pohřbí všechny. Pohyb mladej.“ Návštěvník nakonec rezignovaně přikývl a dělal, co mu Joachim řekl.

Takřka svítalo, když hrobník zaházel rakev tak, aby nebyla vidět. Onen muž se vypařil a už o něm nikdo víc neslyšel. Ani jeho sestra si v zemi moc dlouho nepobyla, ale to bych předcházela událostem. Když se Joachim vrátil domů, seděla Kristl na kanapi a snažila si ovázat ruku.

„Co je? A proč sis neumyla tu krev?

„Pořád to teče, tati.“

„Co teče?“

„No, krev. Ze mě.“ Dívka pohlédla hrobníkovi do očí. Ten se zhrozil.

„To ti hajzlové!? Nebo snad on…?“ Kristl zavrtěla hlavou.

„Ona. Když jsem ji ošetřovala, tak se probrala. Kousla mě. Nevím proč. Prostě se mi najednou zakousla do ruky. Až na krev. Pak umřela. Táto, já mám strach.“ Joachim se pokřižoval. Co to bylo za lidi?

„Na, nalej si na to schnaps. To pomůže,“ podal dceři láhev kořalky a jeho samotného se zmocnila slabost, která mu dala zapomenout na prožitou noc. Netušil, že je to jedna z posledních. Lidé jsou různí a je jedno, zda to jsou Němci, Češi, nebo třeba Tataři. Prostě se našel jeden, který, napsal dopis na tu správnou adresu. Jednu noc, nedlouho po této události, přijelo do Hohenleipe auto a z něj vyskákali ordneři. Lidé se zase jen dívali, jak tito bojovníci za německou svobodu vytáhli starého muže ven a za řevu nadávek a ran ho pověsili na stromě, který rostl u domu. Zrovna tak Kristl, kterou nejprve znásilnili. Ani jim nějak nedělalo problém, že se zahazují s nižší rasou, jak rádi říkali. Druhý den, též vykopali tu mrtvou ženu, tělo polili benzínem a spálili. Když vše pominulo, lidé se odhodlali oba oběšence sundat a pochovat. Věc se sice vyšetřovala, ale tehdejší mezinárodní politika nějak nepřála tomu, aby byli praví vinící dopadeni, natož potrestáni. Chvíli na to wehrmacht obsadil pohraničí a bylo zametýno. Jen se pak začalo říkat, že se objevovala mladá dívka tady v okolí a toho, co skončil v její náruči, nalezli s prokousnutým krkem. První její obětí prý byli ti, co zabili starého Joachima a Kristl. Ale to je jen nějaká pověra. Víte, jak to babičky dovedou vyprávět.“

Ta, která přichází s večerem dovyprávěla a já si uvědomil pohnutou historii tohoto kraje. Chvíli jsem se díval do ohně a mlčel. Sýček vytrvale houkal, oheň skomíral a kluci už usínali. Nakonec se společnost rozpadla na tři spící a dva bdící. U žhavých uhlíků jsem zůstal jen já a Ta, která přichází s večerem.

„Tobě se ten příběh nelíbil, Jimmy?

„Líbil, jen si uvědomuju, co se tady vlastně dělo a o čem se nemluví. Havel se omlouvá Němcům za zvěrstva, čekám, kdy se omluví za vlastizradu československých vojáků, že jakožto občané protektorátu bojovali se zbraní v ruce proti Říši a tak dále.“ Dívka mlčela. Pak prohrábla uhlíky.

„Asi zase půjdu. Ať nemusíš spát venku.“

„Počkej, neblázni. Mě to nevadí. Naopak. Tady je čerstvý vzduch.“ Usmála se.

„Jo, je. Ale i tak, půjdu. Třeba se zase někde potkáme.“ Zvedla se a vzala svůj prastarý batoh.

„Kam vlastně chceš jít?“

Pokrčila rameny.

„Ani nevím. Mám ráda noc a ráda se v ní toulám. Jestli chceš, tak pojď kousek se mnou.“ Přikývl jsem a vstal. Upravil jsem si opasek a její pohled sklouzl k holsteru s revolverem. Ušklíbla se.

„Tady s tím železem vypadáte je werwolfové. Těch tady bylo plno. Po válce. Třeba se s tou upírkou také setkali.“

Vykročili jsme na cestičku.

„Jestli ano, měla to celkem snadné. Nikdo je nepostrádal, když zmizeli. A pokud viděli mladou holku, byli rádi, že jim otevřela náruč.“ Přikývla a začal sestupovat skalní rozsedlinou do údolí. V hlavě se mi mihla představa, že ten kopec budu muset absolvovat, až půjdu zpět, ale zase být alespoň na chvíli sám s touto krásnou holkou to plně vynahrazovalo. Bylo už pod nulou a tak se šlo krásně. Jasná obloha odhalovala zimní souhvězdí a Měsíc prosvětloval les. Ani baterka nebyla potřeba. Procházeli jsme nočním lesem a já se cítil velmi dobrodružně. Nakonec jsme doputovali až kousek od zámečku, který mimochodem patřil před válkou rodu Clary – Aldringen. Šlechta z mého rodného města. Před námi byl Kaňon samé zlato, jak se říkalo schodům s příkré stráně dolu k Dolskému mlýnu.

Cosi za mnou zapraskalo. Ruka mi instinktivně sjela k pažbě revolveru.

„Ale, velký pistolníku, snad se nebojíš? Copak neznáš zvuky nočního lesa?“

„Znám, jen mi pořád v hlavě straší ta pověst, a to, že se tu objevují rumunský běženci a tady kousek je státní hranice s Německem.“

„No, hranice tady je, ale už dávno není tak žhavá jako před válkou a pár let po ní. A ti Rumuni? Ti se nám raději vyhnou. Co ti vrtá hlavou na té pověsti?“

„Co? Vampýr postřelený kulkou neumírá. A za druhé z obyčejného kousnutí by se Kristl asi upírem nestala. Byla to přeci ona, ne?“ Ta, která přichází s večerem, se zastavila.

„A co když to všechno bylo jen jako? Třeba neumřela doopravdy? Třeba to jen fingovala. A Kristl měla být jen její pomocnice. Jenže tu první spálili, a tak zůstala jen Kristl.“

„Jo a jen z obyčejného kousnutí se z ní stal upír. To tam nesedí.“ Dívka se posadila na skálu.

„Proč ne, Jimmy?“

„Protože by jí musela dát svou krev. A toho by si Kristl asi všimla, ne?“ Její oči se vpíjely do mých, až mi to začalo být nepříjemné.

„Jsi dost všímavý, Jimmy a asi o upírech i dost víš. Ano, muselo to tak být.“

„No, z tebe by byla krásná vampýra,“ řekl jsem.

Najednou vstala a sedla si vedle mě. Její rty se dotkly mých.

„Co, co…?“

„Co, hlupáčku? Líbám tě. To se nesmí?“ Smělo. Jasně že smělo, ale já byl z toho nenadálého projevu přízně řádně vyplašený. Opět mne políbila. Její rty byla tak měkké a dychtivé. Nebránil jsem se a to ani tehdy, když její polibky pomalu sjížděly na hrdlo. Objal jsem ji. Najednou se zarazila.

„Tys mi nikdy neublížil. Nejsi jako oni,“ šeptala vzrušeně. Srdce mi bušilo očekáváním věcí následujících.

„Ani ti neublížím,“ řekl jsem potichu a tiskl ji v náruči.

„Vím a neboj se, prosím.“ Najednou kousla. Nejprve jen lehce držela, ale pak stiskla a mně vše došlo. Dva ostré zuby probodly kůži. Přitiskl jsem ji k sobě ještě víc a oddával se pocitům, které přehlušovaly i tu drobnou bolest od jejích zubů. Usínal jsem v její náruči.

Když jsem se probral, byla tma. Ležel jsem na vrstvě suchého kapradí, které izolovalo studenou zemi. Sáhl jsem si na krk. Tak to nebyl sen? Slabě to tam zabolelo.

„Bože,“ vydechl jsem. Udělala mi i lůžko, abych nenastydl, když jsem spal. Pohlédl jsem na hodinky. Byly čtyři. Do svítání tak dvě, dvě a půl hodiny. Měsíc se už skláněl k obzoru. Měl bych jít. Vykročil jsem po cestě, kterou jsme přišli. Najednou mi došlo, kde jsem. Tady, ukrytý v lese, je starý hřbitov. Cesta vede vlastně těsně okolo něj.

Dotkl jsem se polorozpadlého plotu a zašeptal do ticha:

„Sbohem, Kristl. Snad někdy někde.“

---

Podělte se o povídku s přáteli