Často přemýšlím, co je vlastně po tak zvaném odchodu z tohoto světa. Dosti mě i láká exorcismus a věci jemu blízké. Přesto si však vytvářím svou vlastní skutečnost. Nevím přesně kam bych mohla tuto povídku zařadit, ale snad by mohlo fantasy být nejvístižnější, protože, přeci jen na horor to není snad až tak strašidelné. V mnoha ohledech se to možná vymyká běžným vzorům, které pro to používám (exorcismus, nadpřirozeno...), ale každý na to přece hledí svým pohledem a psaní je od toho, aby jsme se realitě dokázali i přiblížit, ale podle mne hlavně oddálit.

Budu ráda, když mi mou práci ohodnotíte, popřípadě s něčím poradíte atd. :)

            Dny už nepočítám, raději jsem zapomněla, kdy se to stalo. Jen jsme jeli na nákup. Ten ožrala to do nás napral z boku. Několikrát jsme se přetočili a pak skončili na střeše. Z pachu benzínu je mi špatně. Slyším jak se kola aut ještě točí, děsí mě to. Raději bych slyšela něčí křik nebo pláč. Byla by to známka toho, že tu jsou pořád se mnou.

            Nemocnice. Dezinfekce se vám rve skrz nos do mozku. Mám obvázané snad celé tělo. Levá noha i ruka jsou v sádře, levé oko pod obvazem. Zlámaná žebra mě tlačí na plíce. Jsem sama.

            Škola? Kdepak. Taková hloupost, ztráta času. Kamarádi? Žádní. Bojí se. Naháním jim strach. Celé levé oko je zarudlé, nic jiného, jen krvavá barva. Ještě se přes něj táhne čerstvá křížová barva. Ruka také není žádná sláva.

            Domov. Bydlení s prarodiči, tomu se domov říkat nedá. Raději jsem venku, tam jsem doma všude a nikde.

            Hodiny bdění jsou nekonečné. Stejně tak spánku, raději už moc nespím.

            Někdo mě sleduje. Cítím jejich pohledy, ale nevidím je. Jsou nahoře, dole, na stranách, nebo jen v mé hlavě?

            Náměstí. Turisté. Dav. Snadná kořist. Trh. Dá se tu sehnat cokoli. Svíčky. Zapalovač. Krásný meč.

            Bude to lehké. Plameny svíčky položených do kruhu vytvářejí polehčující atmosféru. Natáhnout paže. Ostří proti sobě. Jen přitáhnout ruce k sobě. Nic.

            „Proč jsi se vrátil?“ Už zase je tady. Vždycky se objeví a pak zase zmizí. Ale jsem mu vděčná. Otevřel mi oči, i když je sám už dávno zavřel.
„Jen tě chci vidět.“
Nevím, co na mě chce vidět. Vypadám pořád stejně. Kabát po kotníky, triko, kalhoty, kanady, páska na krku, brýle, vlasy….. to vše je stále černé. Meč, který mi měl vzít život je mi stále po boku, připomíná mi mou slabost.
„Co se děje?“ Pohlíží na mě tím svým průzračným pohledem. Vlastně rozeznávám je jen podle očí, v ničem jiném rozdíl nevidím. Duch nebo člověk.

Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4 /* Style Definitions */ table.MsoNormalTable {mso-style-name:"Normální tabulka"; mso-tstyle-rowband-size:0; mso-tstyle-colband-size:0; mso-style-noshow:yes; mso-style-parent:""; mso-padding-alt:0cm 5.4pt 0cm 5.4pt; mso-para-margin:0cm; mso-para-margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:10.0pt; font-family:"Times New Roman"; mso-ansi-language:#0400; mso-fareast-language:#0400; mso-bidi-language:#0400;}

            „Proč už nejdeš na druhou stranu?“

Ukáže na mě prstem. Když jsem tehdy chtěla spáchat sebevraždu a on mě zachránil, nebylo to poprvé, co jsme s střetli. Tehdy při té nehodě byl v autě ožraly, který do nás napálil. Jeho duše se připoutala na tu mou. Nikdy mi nevysvětlil proč.

„Chápu.“ Ne nechápu. Celstine! Je tu opět kvůli mé “práci“?

„Kde?“ Musím vypadat jako blázen. Vím, že ho ostatní nevidí, stejně jako tamtoho muže stojícího u dveří.

            Chytl mě za ruku. Je to divné, on je jediný z nich, který nemá ledový dotek, z něho teplo přímo sála. Jedna z mnoha věcí, které mě na něm tak poutají. Většinou toho moc nenamluví, ale když se pustí d řeči je mi příjemně. Osoba, jež mě chápe, jsem mu opravdu vděčná, že připoutal naše duše a nešel dál.

„Kolik jich je?“

Neodpovídá, nemá to rád, ostatně ani já ne. Stejně tak jako lidé jsou i oni dobří nebo zlí. I já si musím dávat pozor. Posednutá duše jde osvobodit už jen osvobozením od schránky. Stát se to může komukoli. Problémem je, že kdyby ovládli mě, ovládli by i jeho. Když se duše připoutají je to něco jiného, než když je duše posedlá. Posedlý nemá svou volnost a je naprosto ovládán duchem, nevnímá sám sebe. My připoutaní však nadále máme svou volnost, co se týče rozhodnutí, ale všechny naše pocity, i když jsou třeba rozdílné, vnímáme společně. Kdykoli se stane něco jednomu, ví o tom i druhý.

„Kolik?“ Opakuji svou otázku a vytrhávám se mu ze sevření.

„Hodně. Je to jedno ze sídel.“

Sídlo, tam se většina posednutých schází. Ve dne, v noci, na tom nezáleží. Někdo by řekl, že mezi posedlými budou hlavně feťáci a gangsteři. Opak je bohužel pravdou, takových tam bývá pramálo. Zažila jsem i matku s dětmi, bylo to opravdu těžké. Duše si při svém odchodu dobudou osvobození od zla, ale přeci jen je tu pořád kratičká chvilka, než-li se od schránky oddělí úplně.

            Nemám svou “práci“ ráda. Vlastně se musím přemlouvat tím, že lidem ve skutečnosti pomůžu. Teoreticky už jsou vlastně mrtví ve chvíli, kdy jejich těla a mysl ovládnou.

            Zastavujeme v slepé uličce, ze které vedou jen jedny dveře. On jimi projde bez problémů. Obhlíží situaci a poté mi dá znamení. Já dveře otevřu.

            Je tu prázdno, že by past? Ne, neměli by o mě vědět. Zasvětila jsem  ukrývání svého plamene dost let na to, aby si ho všimli tak brzo. Letmý pohled a pokynutí hlavou. Dohodnuto. Počkáme na ně. Strop je tvořený ze širokých trámů. Ideální místo k ukrytí.

            Doma mě nečekají asi už tak tři roky. Za pár měsíců už ani nebude třeba se ukrývat. Už uplynulo tolik času od té nehody… Ne teď nesmím vzpomínat. Co se to se mnou děje? Přichází to stále častěji a častěji.

            Už přicházejí, cítím  jejich plameny, jsou podobné mému, ale jejich záře je přidušená a potemnělá. Plamen. Něco, co  má každá duše. V plamenech lidí a duší bez schránek nevidím žádný rozdíl, proto se okolí dívám přímo do očí. Plameny posedlých jsou divočejší, kvůli tomu jak byl posílen plamen ducha o novou živou energii, přesto je v nich něco mrtvolného a temného. Lovec svůj plamen schovává. A duše spojené vyzařují upřímnou touhu rozletět se po celém vesmíru a při tom se nehnout z místa. Proto pro mne bylo velmi obtížné skrýt naše plameny. Ale o to víc mi to teď jde, alespoň myslím. Nevýhoda je, že vždy poznají vyčnívající článek, člověk s živějším plamenem nebo bez něj. Pro ty špatné je to až příliš lákavé.

            Sakra! Zapomněla jsem zavřít dveře. Dementní chyba. Rozhlížejí se, tuší, že tu někdo je. Mám divný pocit, jakoby… Náhle vedle mě procitne velmi silný plamen. Leknutím padám na zem. Pád z takové víšky opravdu není příjemný a koukat se zamlženýma očima na postavy blížící se k vám s určitými nečistými záměry není také příjemné. Musím rychle na nohy, zbíhají se ze všech stran. Nemám ani čas se za ně odprosit. Zase to budou nechutná jatka. Žaludek se mi svírá, srdce tluče o sto šest. Sek sem, sek tam. Silný plamen, který zapříčinil můj pád neustále mizí a náhle se objevuje na jiném místě. Něco takového zažívám poprvé. Je možné, aby jich tu bylo víc? Ne pokaždé se objeví naprosto stejný plamen. Není možné, aby bylo více stejných plamenů. Většina schránek už leží prázdných. Natahuji se k dalšímu úderu, když mě kdo sekne po noze. Není to příliš hluboké, ale dost to pálí a určitě mě to zpomalí. Navíc rezavým plechem, bude štěstí, když do mého seznamu nepřibude další ošklivá jizva, i když tak velká změna by to nebyla.

            Konec, práce hotova. Jen ten jeden plamen tu pořád „poletuje“. Ohlížím se kolem dokola. Celestine dělá to samé. Nikde nic. Zavírám oči, snažím se soustředit na trasu toho plamene. Najednou se zastavil na jednom místě, cítím jako by se ve mně něco pohnulo. Musím se otočit na Celestina. Sedí na zemi celý rozklepaný, oči rozšířené hrůzou, která sžírá i mě. Bojím se o to víc, že jsem ho nikdy takhle neviděla. Nechci se otáčet směrem kam se kouká, přesto to musím udělat.  Jenže nic nevidím, co se děje? Nemusím se otáčet zpátky, abych věděla v jakém stavu Celestine je. Jak se plamen rozjasnil tak zmizel. Zůstali jsme tu sami. Sedla jsem si k Celestýnovi schoulenému do klubíčka objímám ho. On kolem mě také obtáhl ruce. Oba dva jsme vystrašení. Přestože jsou naše city navzájem vnímány, nevím proč se dostal do tohoto stavu.

„Musím uklidit.“ Šeptám.

            Jízda metrem je vždy taková nějaká trapná. Lidé se na mě dívají těmi svými pohledy. Už to nevydržím, ty jejich pohledy na ránu na mé noze.

„Co je? No tak jsem se řízla, a co?“  To vyznělo blbě. Bůh ví, co si o mě pomyslí. Bůh? Hmmm… Ne. Světu vládne jen strach a smrt. Věci jako přátelství a láska jsou vedlejší faktory vzniklé při vládě toho špatného.

„Proč jsi se řízla?“

„?“

Z úrovně těsně pod mým pasem se na mě dívají dvě nevinná očka jemně překrytá světlou ofinkou. Usměji se a sednu si do dřepu.

„Víš to se mi stalo při práci.“

„Nataniel!“

Podívám se na ženu, která ne mě volá.

„Nech tu slečnu na pokoji.“

Aha takže, to nebylo na mě, ale na tu holčičku. Dívka svou mámu, nebo tetu, nevím, ignoruje.

„Jakou práci? Je nebezpečná?“ Musím se zasmát. Živá zvědavost z ní přímo prýští.

„Ano je, ale stojí mi za to. Že?“ Poslední slovo dodám šeptem a pohled stočím k Celestinovi.

Dívka se otočí směrem mého pohledu.

„Ty jo ty jsi pěknej.“

Zmateně se na ní podívám. Nechápu, že jsem si toho nevšimla. Ona je jako já. Je s někým propojená, ale ten druhý musí být stále ve své schránce, to spojení je slabé. Naposledy se usměji a vstanu.

„Tak už běž.“ Opřu se o dveře a spokojeně zavřu oči. Snad nebude zapotřebí, abych ji někdy musela na pomoc.