Manželský pár v noci na procházku šel,

V tom hodiny odbíjí půlnoc a už krev stříká jen.

Potůčky krve tečou podél kostela,

Smrtka si přišla, pro tvého strážného anděla.

Babička, co hlídá jim dítě, najednou křik uslyší,

vyjde ven ze dveří a smrtku spatří.

Černý hábit, pod tím kostra jen,

babička stuhne, mladá žena zakřičí hned.

"Matko, matko! Pohlídej mi mého syna,

Zabili nám všem strážného anděla.

Tiše nás hlídal, pak jsme jen křik slyšeli,

a teď tam místo deště , krev prší."

"Anděl je mrtev!"

"Každého, koho jsem potakala v slzách se topil..."

Žena sklonila hlavu, prsten na své dlani zřela.

A na smrtku pohleděla "Né!" Zakřičela:

"Proč? Proč jen jsi mého muže zavraždila?

Nic, nic ti neudělal a měl malého syna!"

Smrtka kosu uchopila, napřáhla a oživila.

Muže, toho vrátila, babičku však zabila.

"Bylo jí už devadesát, stejně měla už svůj čas,

zítra by jsem přišla znova, lepší to vzít v jeden ráz."

smrtce zase ztichl hlas.

Žili šťastně bez babičky, ale ta jim chyběla.

Jako ostatním strážní andělé.

Na planetě samy žili,

ostatní se v slzách utopili.

Věřili jen na strážného anděla,

a to se jim jako ta kletba vrátila.

Jenom oni nevěřili,

jen na strážného anděla.

Věděli však, že je střeží,

sama v sebe důvěra.

Zemřeli však jako jiní,

ale památky po nich zůstali...

---

Podělte se o povídku s přáteli