V noci, u jezírka pod smutnou vrbou,

sedí mlčky mladý pár.

Najednou chlapcovy se z úst linou,

slova, o kterých se vám jen zdá.

Najednou se z tůňky ozve šplouchnutí,

dívka stuhne, strachy nesvá, chlapec ji obejme v zápětí.

"Už odbíjí jedenáctá!" dívka najednou zakřičí.

"Vždyť už mám být dávno doma!" "Nemáš..." chlapec odvětí.

"Jakto milý? Nepovídej nesmysli,

matka s otcem, přikázali do desíti doma buď!

A já tady v jedenáct sedím ještě s tebou tu.

Zítra přijdu, pá už musím, aby se mně dočkali."

"Nikam nechoď, nemusíš jít,

vše už jsem dávno zařídil.

Do půlnoci musíš sečkat,

abych něco vyřídil."

Dívka, ta se potočí,

oči se jí rozzáří.

"Díky, proč až do půlnoci?

Co tu musíš vyřídit?"

"To je malé překvapení.

Budeš to muset vydržet."

"Nevydržím, prosím zlatý,

prosím, řekni mi to teď."

"To bych mohl ale nechci.

Půlnoc je ten pravý čas."

V tu ránu zvony zas bijí,

za třicet minut bude lásky čas.

Dívka jen kývne, pak už jen řekne:

"Hele úplněk, tak krásný dnes.

Čisté nebe, nádherný výhled,

A ty...nic krásnějšího nelze svést."

"Vydím, vydím pojď si sednout,

pojď vedle mně na deku.

Už chladněji je tak ať nezmrzneš mi

tak pojď nic ti neprovedu."

Dívka jde a posadí se najednou zvony zazvoní

"Jedna, dva, tři....Půlnoc!" dívka zvolá

Chlapec sbírá hodně odvahy.

"Říkej, co jsi mi chtěl. Pověz..."

Měsíc v půli nebe, všude ticho jest,

najednou se ozve tichý hlásek.

"Vezmeš si mě..." chlapec poví,

Dívka řekne "Ano!" jen...

---

Podělte se o povídku s přáteli